Nezávislost

Nezávislost víry - tato odedávna základní vlastnost nás poustevníků mi zabránila ve formaci v organizovaném řeholním, klášterním či duchovním společenství, zejména v katolické církvi. Jedinou výjimkou je společnost vedená skutečným světcem, kde nehrozí z nevědomosti zneužití jeho funkce k násilnému pokořování, znásilňování a lámání dobrého charakteru uchazeče o členství v takovém společenství. Takového světce jsem nakonec doopravdy objevil nikoli však u katolické církve, ale v hinduismu v osobě Jeho Svatosti Višvaguru Paramhanse Svámího Mahéšvaránandy. Jím jsem veden zcela nenásilně, tolerantně a s láskou po mé vlastní individuální cestě, která je jak se ukazuje čistě kontemplativní, poustevnická. Nemohu tedy být v žádném případě organizovaným křesťanem, kde je pokořování doktríně náboženství vyžadováno, někdy dokonce tvrdými otřesnými psychickými postupy, jako u Pátera Pia a dalších světců jejich církve. V tom jsou opravdu "mistři". To se týká i některých mistrů zenu, kteří místo aby anahátu léčili pozitivní energií a naplňovali Láskou, na ni hned útočí. To je má osobní zkušenost s těmito "mistry". Taky zaútočím, pokud se ke mě někdo přibližuje s projevem pýchy a neúcty. Tohle všechno Višvaguru Paramhans Svámí Mahéšvaránanda ale vůbec nedělá. Jsem tedy jogínem s kořeny pravděpodobně ve svobodomyslném Himálaji a nějakým nepochopitelným vesmírným dopuštěním či žertem jsem se zrodil v tomto životě zde ve střední Evropě. Proto mám s touto velehorskou dekompresí tady v nížinách určité problémy, například ze strany ochránců přírody, nebo lesáků, kteří mému pojetí náboženství vyžadujícímu častý pobyt v přírodě vůbec nerozumí. Nic, vůbec nic si z toho ale nedělám a dokonce i v České republice a na Slovensku kráčím směle po své horské Cestě jógy. Mě zajímá má prapočáteční Svoboda, nepotřebuji aby mi ji někdo v "dobré víře" ničil, či naopak schvaloval. Nepotřebuji aby někdo posuzoval moji náboženskou víru. Nepotřebuji aby mne někdo vychovával, od toho je můj vnitřní Učitel, kterého poslouchám od narození. Proto jsem nemohl být běžným mnichem, ale mnichem – poustevníkem. Nechci již ani spolupracovat s Jógou v denním životě, protože jejich kolektivní vědomí není rozhodně většinou anahátové, ale je to převážně manipůrové společenství, s vyjímkou satsangu. To je v rozporu s mou životní filozofií Lásky a Poznání. Jak jsem se přesvědčil nemají proto pro mé poustevnické potřeby pochopení. Z tohoto důvodu mi nepovolili trvalé poustevnictví na pozemcích svého ášramu ve Střílkách. Dokonce jsem odtud byl již jednou spolu s ostatními (Krijánanand, Síta a Jógapuri) nemilosrdně pro nic za nic vyhozený. Já jsem se sice vrátil po čase pokorně zpět do ášramu, kde jsem byl s úctou přijatý, ale mí společnící již Střílky ignorují, sabotují a nemají z těchto důvodů v úctě. Proto jsem se nakonec i já po delší rozvaze a pozorování dění v ášramu rozhodl nenavštěvovat organizované satsangy, na něž dokonce i mnichové musí platit tučné poplatky na vstupenky. S tím já ale vůbec z principu nesouhlasím. Mnichové by to měli mít přece zadarmo, ať jsou bohatí nebo chudí. Je to Princip úcty, který ve Střílkách zřejmě nezachovávají. Takže jsem se ocitl v patové situaci, a proto jsem na satsangy ve Střílách zatrpkl a vzbouřil jsem se, ale jen ve vší tichosti, jak se od nezávislého pokorného poustevníka již očekává. Prostě na satsangy momentálně nechodím, což má u poustevníka zajisté i jiné mystické důvody, mimo jiné proto, že se již nepovažuje za bhaktijogína a nekráčí cestou bhaktijógy, ani samozřejmě karmajógy. Všem na zamyšlení. Taková je z Vyšší Milosti Boží a nezávislost nás poustevníků. Když s něčím nesouhlasíme, tak jen tiše, ve vší úctě a hlavně nenápadně nespolupracujeme s momentálně "vládnoucím režimem". Neútočím na nikoho. Jenom filozofuji.