Povinná úcta k bezdomovcům v městě Brně.

Dnes mi udělali radost bezdomovci. Na jaře se rozmnožili a vyhřívají se na sluníčku. Sedí jako vlaštovky ve výklencích u tramvajová zastávky naproti České. Všem jsem věnoval nějaké peníze a všechny jsem obdaroval též tvarohovým koláčem. Málem mi vhrkly slzy do očí. Byl jsem plný pozitivní energie. Dlouho jsem se za těmi bezdomovci ohlížel. Tak nějak to zažíval blažený František z Assisi, když se staral o chudé, chudší než je on sám. Tak to budu i já stále dělat. Z Lásky ke všemu stvoření. Mí bezdomovci na České jsou totiž pohádkové bytosti, proto jsem nad nimi převzal patronát. Jen sedí ve výklencích zdi a u nohou mají kelímek či kyblíček na drobné peníze. Nežebrají ani nikoho ničím neobtěžují. Kdo to ucítí, tak jim spontánně něčím zcela dobrovolně přispěje na živobytí. Tito mí bezdomovci tedy tu Vesmírnou Hru pochopili. Jen sedí a sedí a meditují. Ve Skutečnosti něčím v Neviditelnu obdarovávají mne. Učí mne milosrdenství. Může to být podvědomá vzpomínka na Indii v předchozích životech. Neodvracejte zrak od chudých v bezdomoví. Nasyťte je všechny říkají světci. Nakrmte je všechny s vivékou, správným rozlišováním. Ale ti mí jsou zaručeně praví bezdomovci, jinak bych je nepodpořil. Neposuzujte je ale a nakrmte je raději všechny. To je pravá Láska. Zase mne přemáhá.