Láska z hvězd
Marek P. Šenkyřík
1986

Život 18-letého
Jako rozpálené stráně, jako obzor se zapadajícím sluncem, večerní ticho pod klenbou jeskyně a ranní vstávání pod modrým nebem.
Všechnu černost smývat u zpovědnice pro krásný pocit potom před oltářem, kopat a hledat střípek na lopatce, či vidět motýla nad květem.
Večerní zamyšlení
Člověče pohleď na večerní oblohu, lehni si na záda do měkké trávy a přemýšlej. Co myslíš jaké je tvoje postavení v tom množství světů, jaké je tvoje postavení v tom toku času? Dovedeš si vůbec představit to co vidíš? Dovedeš si představit vesmír? Odpovíš, že jsou to hvězdy, planety obklopené množstvím prostoru, jež je ohraničen černými dírami. Co je to černá díra?! Byl jsi tam, že mi toto tvrdíš? Ale co je za ní, co je dále? Řekneš, že nic. Jakto nic!!! Co je to nic??? No nic je nic. Vidíš člověče jak jsi hloupý. A ty si přivlastňuješ právo soudit a odsoudit věci, které jsou tvému vědomí nepochopitelné. A jak si můžeš myslet, že tvůj život je důsledkem neskutečného množství náhod. Vždyť život je to nejcennější co máš. A ty říkáš, že vznikl náhodou. Jsou mi k smíchu vaše teorie. Ty myslíš, že podstatou života je žít a užít a pak už nic? Nikoli! To by bylo příliš snadné a jednoduché. Žít si jen tak bez zákonů. Ano, dostali jsme zákon, dostali jsme naději a to je smysl života. Už chápeš???
Veni sancte spiritus
Kráčíš životem poutníku, spočiň však a ponoř se do západu slunce, v záři červánků najednou hledíš kolem sebe z ptačí perspektivy.
Snad pocit blížící se tmy, snad nepokoj myšlenek, neslyšitelnost vysloveného, tě nutí k pohledu vstříc hvězdě v úsvitu dějin.
Tvůj život je krátký než abys plně pochopil, krása je pomíjivá v plejádách času, štěstí ohraničené zlomkem okamžiku.
A přesto nacházíš na každém nároží jasně znějící žulový kámen s deseti vyrytými slovy, chladně zní a upomíná.
Upomíná dnes stejně jako v subborealu, je tichý, ale tím že mlčí - křičí a k tomu zvony lásky zní v předzvěsti apokalipsy.
Tak již procitni poutníku, vždyť slunce vychází, je nový den, ty prospal jsi celou noc, ale nyní věz, máš-li oči a máš-li uši, slyš kazatelova slova: "Nejvyšší čas začít."
Odpověď. Ticho v prostorách chrámu dlouho nepoznal, on totiž chodil podle těla svého a ničeho jiného nechápal.
V myšlení měl zmatek, byl neznalý zákona, životem šel jak bludný kámen, unášený ledovcem neznámo kam.
Tehdy poprvé vzal knihu, duch prolétl cizí slova a najednou ustal jeho chlad, ano, dostal velký dar… Genezi rozuměl.
Včera jsem vykročil (pokolikáté už) na cestu poznání přírody, v maskáči a s usárnou na zádech jsem nejdříve vystoupil po schodech k Maří Magdaléně.
Když potom jsem stál na zastávce a čekal autobus, přišel ke mně muž, ukázal na knihu, kterou jsem držel v rukách a řekl: "Toto je nejkrásnější kniha světa" a já odpověděl: "Ano, nyní to již vím." On ještě dodal: "Jsi na správné cestě."
Epištola Nečekáš-li odpověď a přesto dostaneš ji, v srdci ti zatrne a utržená skála rázem pohřbí tvé ideály.
Snad jsi ji i čekal, ale nechtěl sis ji připustit, těžko je říci pravdu do tváře a zraku nesklonit.
Snad je to tak lepší, osud si umí s tebou divně hrát a ty nevíš půjdeš-li tou cestou dál nebo zbude jen vzpomínat.
O písni úplňku Být za denního světla zákeřnou rukou uvržen do temné díry, zaházen mohutnými bloky, které ani láska nenazdvihne. Jaký to pocit.
A smažou-li všechny stopy vedoucí na rozhraní života snažení, aby vůbec nic neupomínalo na podlou tragédii… proč a za co?
Snad za to, že sám chtěl v lese žít, se zvířaty u studánky vodu pít a cestou dlážděnou jehličím chtěl životem jít… snad za to.
Když jsem dnes viděl jeho mužnou tvář, která se ani poryvům větrů nepoddala a celý život radost a krásu rozdávala, tehdy jsem ucítil obdiv.
Já vím Jestřábe, bude ti 80 let, cítím podivné mrazení, když na to pomyslím, ale tolik ti my, tví hoši slibujeme, v naších srdcích bude tvá Píseň úplňku navždy znít.
(spisovateli Jaroslavu Foglarovi)
Třeba proti všem Rozhrnout obzor smrkového chvojí, vyjít z umrtvujícího lesa za hranici poznání a my jsme zde, ale ty větve nám brání, nechci žít jako oni… až do zbělení kostí.
Všichni by měli klesnout na kolena a ne skelnýma očima odsuzovat dějiny. Přeji všem aby poznávali, neboť ten kdo poznává… hledá a kdo hledá ten již našel.
Rozpomínání Snáší se soumrak, přichází déšť, vítr se honí v korunách stromů a zář ohně zaniká kvůli tomu, jen já zde sedím s hrudí ponořenou ve vodní tříšť.
V rukou knihu, čtu v ní slova, chci je totiž všechna znát, co se mnou se děje? - já začínám se ptát, když můj zrak upoutají evangelia Kristova.
V kamenné suti pod skálou našli jsem děravou helmu z II. světové války, vzali jsem ji na osadu s sebou zpátky a napsali na ni: "Válka je vůl."
Všichni jsme se pod to podepsali a já ještě dodal citát z Písma: "Milujte nepřátele své…" a v tom je síla, kdyby všichni lidé toto dokázali.
Nyní má helmu lesní Skřet on totiž hlídá náš Sedmý les, než sem bude některá naše cesta znovu vést a než znovu oheň kamarádství bude zde hořet.
A opět se bude snášet soumrak a přicházet déšť, vítr se bude honit v korunách stromů, zář ohně zanikne kvůli tomu a jen my zde budeme sedět ponořeni v budoucnost.
Život podle svědomí Již dvakrát dospělý, přec se tak necítím, k dojdeš i opilý, ale dospělý jsi až s vlastním vědomím.
Můžeš být jako Metuzalém stár, přesto jsi neopustil dětinské věci, celý život by sis chtěl hrát a jen smrt tě děsí.
Snad s posledním výdechem poznáš, že nebylo účelem si hrát, ale žes celý život ses měl ptát, hledat a podle poznání žít.
Nestačí jen slova, ale i činy. Proto tak málo lidí je dospělých, kteří vědí kam chtějí jít.
Já chválu od lidí nepřijímám, zdejší slávou pohrdám, svou minci s emblémem královským odevzdám a za Pánem půjdu dál.

