Rukověť  poustevníka                 

RUKOVĚŤ POUSTEVNÍKA.
Učení Višvaguru paramhanse svámího Mahéšvaránandy.
Život po vysvěcení na mnicha jógy a hinduismu.
V ráji anaháty a konečný výstup na horu Osvícení.

Skicovník budoucí knihy.

Svámí Gyaneshwarpuri

Předmluva

Ve své první knize: "Cesta poustevníka. O duchovní Cestě k oranžovému rouchu jógového a hinduistického mnicha." jsem se zaměřil na svůj život starého člověka, život který jsem prožil před svým vysvěcení na mnicha Višvaguruem paramhansem svámím Mahéšvaránandou, které se mi dostalo jeho zvláštní Milostí z Jeho rukou dne 23. července 2021 v Maháprabhudíp ášramu ve Střílkách v České republice. V této knize ve svém vyprávění budu pokračovat a budu dokumentovat velice zvláštní učení plné Milosti mého Vesmírného vnitřního Mistra, tedy od roku 2025, kdy vyšla má kniha "Cesta poustevníka", zprvu vlastním nákladem formou samizdatu a nyní se zdá že i péčí renomovaného nakladatelství Lukáš a syn v Brně. Každou noc sedím sám ve své klauzuře a observaci svého pokoje ášramu v Bosonohách a naslouchám Bohu, mému Ochránci a pomocníkovi na mé Cestě k Osvobození a Osvícení, po níž jak vím stále putuji již od narození. Ale ke svému dřívějšímu životu, o němž jsem podal písemnou zprávu ve výše zmíněné knize, se již nikdy nebudu vracet. Vše je již zahaleno mlčením a smíchem. Připomínám, že jsem byl úspěšným speleologem, trampem, poustevníkem i svobodným milovníkem ženy, který se však nikdy neoženil. Zde již budu vyprávět zcela jiný příběh, příběh mystika, jogína, mnicha a poustevníka v Moravském krasu v České republice, kde se souhlasem státních orgánu vykonávám svou osamělou poustevnickou tapas v mnoha meditačních jeskyních. A o tom je primárně tento web Boží Lásky a Poznání.

"Nebuďte příliš ve svých úsudcích samostatní a sebejistí.
Naslouchejte raději pokorně vnitřnímu Tichu a řiďte se sdělenými pokyny vnitřního Učitele a Mistra, Hlasu Ticha.
Vnitřní Přítel ví všechno, zatímco naše poznání je omezené.
Nebuďte příliš sveřepí při prosazování svých názorů.
Tak se stanete skálopevní.
Buďte za všech okolností sami sebou, nevěřte podvědomí, tam všichni lžou.
My usilujeme jít do nadvědomí, do světa Pravdy a Lásky, kde žije náš Mistr.
Já nehledám fyzického Mistra. Já hledám vnitřního Mistra.

Zlatý prsten od vnitřního Učitele a Mistra.
Tento zlatý prsten s imitací diamantu je darem od mého vnitřního Mistra. Protože sám nevím co všechno může znamenat, nebudu se o tom více rozepisovat. Pro mne je tento zlatý prsten, který jsem si na vnitřní pokyn zakoupil u Glamiry v USA, především symbol že již nebudu chudý františkán, ale obdarovaný jogín. Všiml jsem si, že všichni pokročilí mniši - svámijové našeho Mistra Višvaguru paramhanse svámího Mahéšvaránady, nosí právě takovéto zlaté prsteny, někteří dokonce několik prstenů na každé ruce, jako svámí Avatár Puri. Rovněž náš Mistr nosí takový výrazný zlatý prsten na znamení své duchovní hodnosti, podobně jako například biskupové u katolické církve. Ať je to jak je to, já všemu co nacházím ve své meditaci stoprocentně důvěřuji! Proto tento Někým darovaný prsten velmi rád nosím a rád se s ním i fotím, na znamení úcty, ať už znamená cokoli.

Tento příběh však má ještě pokračování...Vrcholem této požehnané meditace bylo, že mne vůle Boží mé imaginace dne 26. listopadu 2025 zcela nečekaně upozornila, abych svůj zázračný symbolický prsten prodal a peníze uložil na svůj bankovní účet, zející toho času prázdnotou, kde jsou více třeba. Poněkud zmatený touto novou Božskou hrou se mnou jsem samozřejmě uposlechl a prsten v jedné obyčejné zástavárně opravdu za velké peníze prodal a uložil je na svůj bankovní účet. Pak jsem se vydal jako pokorný služebník Nejvyššího Principu, kterému jsem dobře nerozuměl do města. Úplnou "náhodou" jsem procházel kolem obchodu se starožitnostmi. Ve výloze tohoto klenotnictví jsem spatřil vystavený překrásný prsten, nejkrásnější jaký jsem dosud viděl. Byl z robustního zlata se vsazeným velkým fialovým kamenem. Na první pohled vypadal zcela jako opatský či biskupský prsten. Kdo ho zde ve výloze asi vystavil? Nikdy jsem nic takového nespatřil. Taková krása! Velmi se mi proto zalíbil. Zhypnotizovaně jsem proto vešel do onoho starožitnictví a nechal si prsten z výlohy osobně ukázat. Měl jsem ho v rukách a hned jsem pojal myšlenku si ho zakoupit. Tento prsten však stál velmi velké peníze: 28 900 Kč, což je rozhodně mimo mé současné finanční možnosti. Tak jsem jim ho pokorně vrátil. Večer jsem v meditaci před oltářem ale nad vším se svým vnitřním Mistrem znovu usilovně přemýšlel. Přišla mi nečekaná pozoruhodná geniální myšlenka, abych tedy prodal svůj profesionální fotoaparát i s objektivem, neboť je pro mé potřeby stejně naddimenzovaný a za stržené peníze si onen velký zlatý prsten s fialovým kamenem ze starožitnictví přece jen zakoupil… Byla to opravdu pozitivní inspirace a příjemná představa. Ale nakonec jsem v dnešní složité době z obavy z hrozící nemajetnosti, která by mne zakoupením prstenu mohla postihnout, neboť bych se finančně zcela dlouhodobě vyčerpal, jsem myšlenku na zakoupení prstenu raději potlačil a zamítl. A fotoaparát jsem se rozhodl ponechat. Ale Někým požehnaná myšlenka na velký prsten někde v mém nadvědomí přece jen zůstala. Proto sotva jsem se druhý den ráno probudil, hned jsem se z ničeho nic spontánně rozhodl, že znovu starožitnictví navštívím a prsten si znovu blíže prohlédnu svým jasnozřivým pohledem. Ve skutečnosti jsem již byl vnitřně odhodlaný si prsten rozhodně zakoupit za každou cenu a peníze na něj si zapůjčit v bance! V podstatě je to totiž investice do zlata, která neztrácí na ceně. Tak jsem si to odůvodnil. Poprvé v životě a doufám že i naposledy jsem si v bance opravdu zapůjčil větší sumu peněz. Vzal jsem si úvěr na 20 000 Kč abych prsten zaplatil. Jsou to pro mne v současné situaci, která na mne dolehla velmi velké peníze, které při hlubším zamyšlení nic neznamenají, neboť jsem se svěřil zcela Boží Milosti, která mne stále nepochopitelně vede a ochraňuje,  a já jen s úplně klidnou myslí a v úplném vnitřním míru, Tichu a Harmonii následuji Boží volání. Počínám si rozhodně správně. Všechno to vypadá jako obyčejné náhody, ale nejsou. Všechno to má hlubší rozměr a smysl. 

Banka mi ale  nakonec peníze nevyplatila, což jsem přijal rovněž jako Boží řízení a ochranu. Proto jsem si  na prsten nakonec nechal zajít chuť a nanezakoupil si ho. Bohu budiž chvála. Cesty Boží jsou opravdu nepostižitelné a nevyvyzpytatelné. Zasáhla Vyšší Harmonie.

Všechno zlé, nebo dokonce velmi zlé, co mne v minulém životě ze strany mých bližních potkalo,
se s odstupem času a při hlubším mystickém pochopní jeví jako dobré, nebo dokonce velmi dobré.
Vysvobodili mne od sebe, od falešného neduchovního přátelství a pomíjivých činnosti
a jen tak jsem mohl najít znovu v tomto životě svou cestu sanjásina!

Tramp, toulání, putování a outdooring.
Vždy jsem putoval s lehkým srdcem po lesích a po horách s pocitem naprosté volnosti a svobody. My jsme tomu v mládí říkali tramp, nebo též toulání, později poutě, putování, či dnes moderně outdooring. Byly to opravdu velmi šťastné okamžiky mého života, usínání o večeního ohně a probouzení se pod modrým nebem. Již Honza Nedvěd, velký zpěvák naších trampských písní o tom zpívá: "Toulání je názor a přesvědčení z lásky a trochu z nelásky, co život někdy dal, a odpověď na stesky, na otázky a na mládí a na kdejakej žal." Honza Nedvěd byl v mém mládí prostřednictvím svých vznešených, oduševnělým písní mým učitelem lásky k přírodě, k Bohu i lidem. Byli jsem tedy trampové, později jsem se stal poutníkem a potulným mnichem. Za svůj život jsem nachodil tisíce kilometrů přírodou, někdy ve společnosti sobě blízkých kamarádů, později většinou jako pravý poustevník zcela sám. Jako Miloslav Nevrlý jehož knihu "Karpatské hry" bych vám rád doporučil k přečtení a komtemplaci. Putoval jsem po České republice, rumunských Karpatech, po horách u Assisi, ale zejména na Slovensku po mém legendárním Slovenském ráji, ale též samozřejmě v Indii, kde jsem podnikl pěší zcela osamělé putování až k pramenu Gangy, 300 km hluboko ve vnitrozemí těchto svatých velehor. Chtěl bych vám předat své zkušenosti nabyté mým velmi častým pobytem v divoké přírodě, daleko od lidí a od zmatků této civilizace. Chtěl bych vás rovněž nadchnout pro toto pěší putování krajinou. Opusťte města a s batohem na zádech, v němž budete mít všechny své věci k životu, se vydejte se mnou do lesů a hor. Na této stránce se dozvíte jaké věci si vzít sebou, na co si dávat pozor když následujete hlas srdce.

Fotografování.
Zachyťte pomíjivé unikátní okamžiky, které jednou mohou být velmi mystické ze svého života v meditační jeskyni, na poustevně či při toulkách po lesích, horami, na fotografii. Já sám jsem většinu své duchovní cesty bohužel nefotografoval, necítil jsem tu potřebu, i když vnitřně jsem k tomu byl nabádán, což je myslím škoda a chyba. Ale byl jsem unášen Bohem, proto jsem na zachycování těchto posvátných chvil neměl žádné pomyšlení. Tato situace se naštěstí změnila po roce 2004, kdy jsem se já jeskynní poustevník ze Slovenského ráje znovu usadil mezi speleology zpět v Moravském krasu. Od té doby houževnatě fotím, čehož svědectvím je web hermitphoto.cz, který je dnes pravděpodobně již největším webem o Moravském krasu. Opravdu jsem ve focení našel skvělou prvotřídní zálibu, ba poslání, která jak věřím přináší něco pozitivního do životů mých bližních. Nyní fotím já původem nikonista na taktéž japonský Olympus, konkrétně Olympus Systém OM 1, což je nejlepší profesionální fotoaparát této již bohužel zaniklé firmy. Na základě svých vnitřních zkušeností i já vám doporučuji s focením začít a dopřát si pokud možno profesionální, opravdu kvalitní přístroj, určitě ne nekvalitní laciné "mydélko". Ale i s takovým se případně dá začít. Můj mistr fotografování Bohdan Holomíček z Krkonoš razí myšlenku, že nezáleží na značce fotoaparátu, hlavní je s focením urychleně začít!

Vy poustevníci, kteří chcete být jako já, ušijte si vlastníma rukama, nebo profesionálně zakupte hnědou kutnu Františka z Assisi a jen Františka z Assisi.
Františkovu hnědou kutnu si podle mne může obléci každý poustevník, který jako poustevník chce žít, jako poustevník chce dýchat, jako poustevník se chce modlit a meditovat a rozjímat v lůně přírody. Já jsem s oblečením do hnědé Františkovi kutny neměl žádné vnitřní problémy, bylo to pro mne opravdu velmi přirozené se do ní převléci, jen jsem se jí necítil být hoden. Později jsem však ale zápasil, zda nosit do jeskyní hnědou kutnu, na místo svého řádně schváleného oranžového mnišského roucha. "Něco" mne však stále nabádalo abych se přiblížil Moravskému krasu, tomuto svatému území v srdci Evropy, v České republice a nosil do Moravského krasu nikoli své řádně schválené oranžové roucho, ale pokorný hnědý šat svatého Františka z Assisi. Tuto hnědou kutnu jsem si za velice mystických okolností zřeknutí tohoto světa nelásky ušil poprvé zcela sám, vlastníma rukama pod skalním převisem ve vápencovém pohoří nad Rišikéšem v podhůří Himaláje v Indii, bráně všech duchovně hledajících do těchto Svatých hor. Indičtí jogíni mne v této hnědé sutaně hned přijali mezi sebe a já jsem byl najednou velice šťastný a v harmonii. Cítil jsem se v této své první kutně jako duchovně Někým povýšený téměř na mnicha. I po návratu z Himaláje zpět do České republiky - to bylo v roce 2000 - jsem v této hnědé kutně stále chodil, nejen v přírodě, ale i ve městě. Jako František z Assisi i já jsem žil tehdy v bezdomoví, lidem jsem hrál u kostela na flétnu abych si zaopatřil nějaké živobytí. Tak mne spatřil a uvítal v této hnědé himalájké kutně i Paramhans svámí Mahéšvaránanda na satsangu a semináři jógy ve Střílkách a dokonce mne povýšil před ostatními svými žáky tím, že mi dovolil v této hnědé kutně sedět privilegizovaně blízko u jeho nohou spolu se skupinou jeho oranžově oděných mnichu, svámijů. Dokonce mi tehdy věnoval speciální meditační šál z hnědé, nikoli zatím oranžové, vlněné látky, čímž mne tehdy již v roce 2000 de fakto povýšil na úroveň mnichů - sanjásinů, za což jsem mu byl neskonale vděčen a má duše byla doslova vyléčena ze všech tehdejších světských energií, které na mne hojně doléhaly a útočily. Tak uplynulo v bezdomoví v hnědé kutně více než deset let. Potom jsem se ale usadil v civilizaci, v bytě v Brně mé maminky trpící depresemi, který jsem proměnil na rodinný ášram a vzápětí jsem byl dokonce doslova zázračně vysvěcený na mnicha jógy a hinduismu Višvaguruem paramhansem svámím Mahéšvaránandou, s právem nosit již oranžové roucho. To bylo v roce 2021. Tehdy jsem svou hnědou kutnu odložil, možná zakopal nebo spálil, není to důležité, a od té doby nosím stále svůj oranžový šat. Přesto mi v meditaci přišel vnitřní pokyn, abych si znovu zaopatřil hnědou františkánskou kutnu, tentokrát již ušitou profesionální firmou a tuto hnědou Františkovu kutnu začal znovu nosit do přírody a do jeskyní Moravského krasu. V civilizaci však dál nosím svůj drahocenný oranžový šat, ale nošením hnědé kutny v Moravském krasu vyjadřuji pokorné přiblížení staleté tradici tohoto svatého území, kde hnědě odění poustevníci po staletí žili a působili. Přesto jsem měl s tímto duchovním přerodem zpět na hnědou kutnu v podvědomí nemalé vnitřní těžkosti, neboť jsem měl pocit, že bych i do krasu měl nosil oranžové roucho. Byl to opravdu boj mezi vizí hnědé Františkovy kutny a oranžového šatu himalájských jogínů. Přesto jsem ale nakonec pochopil, že mohu do lesa, ale opravdu jen do lesa, nikoli běžně do města, nosit svou novou hnědou kutnu. Ve městě mezi lidmi dál nosím oranžový šat. Tak jsem si opatřil u profesionální firmy novou hnědou a opravdu kvalitní kutnu z dyftínu a vůbec tohoto rozhodnutí a počinu nelituji, jsem spokojený a ve vyšší harmonii. Myslím si totiž, že mne v Moravském krasu v hnědé kutně s konopným provazem u pasu snáze pochopí. Vůbec toto převlékání do hnědé ale neznamená nevěru hinduismu, józe či mému indickému Mistrovi Mahéšvaránandovi. To by bylo velké nepochopení mé osobnosti. Opravdu jsem svým zrozením mnich jogy a hinduismu, který se ze záhadných důvodů inkarnoval pro tento život zde v Evropě. Myslím si totiž že jsem hinduistický mnich i z předchozích životů, z nichž některé jistě byly i křesťanské, zasvěcené ideálu sv. Františka z Assisi. Jinak si nedokážu toto své upřímné následování svatého Františka na poustevny v horách v tomto životě nijak vysvětlit. Pokud se budu muset znovu na této Zemi zrodit, tak chci znovu nosit oranžové roucho. Chci se v příštím životě zrodit ale již jen v Indii, ve Velkém Himaláji, například u Gangotrí a od narození být veden Bohem a Mistrem jako skutečný himalájský jogín, na cestě jógy nad dualitou. Upozorňuji zde, že nikomu z vás nedoporučuji, ba zakazuji, se oblékat do oranžového roucha, aniž byste byli Mistrem jógy k tomu řádně predisponováni, to znamená ordinováni na hinduistického sádhua a mnicha. Dokonce i ve Střílkách je v ášramu zakázáno hospodářům použivat na svůj oděv odstíny oranžové barvy, mohou používat jen světle žlutou. Má to svůj velký význam neboť oranžová barva je barvou vyšší duchovní oktávy. Zato Františkova hnědá je vám mnou ze srdce doporučena. Zde žádný problém nevidím a myslím, že by s tím souhlasil i blažený svatý František. Doufám že mne nebude nikdo za nošení hnědé kutny kritizovat, například slovy že nejsem vysvěcený kapucín. Opravdu ze zásady, vy poustevníci smíte nosit hnědě pokornou kutnu, případně i bílou nebo černou, nebo dokonce zelenou, což ale příliš nedoporučuji.

Poznáme se podle oranžového baretu, pořiďte si ho!

Dlouho jsem vzdoroval zakoupení baretu ve fialové barvě, neboť se necítím jako přeborník bojových umění. Ale Něco mne stále nabádalo během hlubinné meditace a rozjímání, abych si právě takový fialový baret pořídil, neboť je to symbol elity, v tomto případě poustevnictví a mnišství. Přesto to nějak s bojovým uměním, ale míru jógy souvisí, i když tento boj se vede na duchovní cestě jen v neviditelnu našeho podvědomí. My jako trampové a poustevníci armádní doplňky běžně používáme, ale neztotožňujeme se s filozofií armády, což je filozofie usmrcování, tedy v rozporu s naší filozofií ahimsa, tedy nenásilí. Celý život jsem jako tramp, poustevník a bojovník nosil baret: zprvu černý, protože jiný za socialismu nebyl v prodeji, později tmavě zelený, pak červený, oranžový a hnědý. Ale nyní trvám na tom, že je třeba nosit, ale jen pokud chcete být jako já poustevníci, baret výhradně oranžový nebo i případně fialový, což příliš po zralé ale nedoporučuji. Nechtějte nošením fialového baretu nikoho iritovat, pokud nejste opravdu mistři bojových umění. Oranžová je v případě baretu, tedy ten nejvhodnější odstín, jak jsem zjistil svou zkušeností. Opravdu se tak na cestách v oranžovém baretu poznáme. Oranžový baret je kdykoli k sehnání z výprodeje české armády za pár korun.

 Nikomu neradím aby mne napodoboval, ale já si pořídím "bojový" nůž Uton!
Protože někteří himalájští jogíni nosí symbolicky a z rituálních důvodů nějakou zbraň, například Šivův trojzubec nebo meč, jistě i nůž, rozhodl jsem se i já následovat tuto vyšší moudrost skrytých mudrců a symbolicky se též ozbrojit. K tomu mi slouží útočný nůž Uton oblíbený u české armády a policie. Nemyslete si, že se bojím. Chci jen zastrašovat zlo svojí převahou síly bojovníka vnitřní jógy. Podobně jako u Někým nabízeného fialového baretu, jsem i nyní v případě nabízeného nože silně vzdoroval jeho přijetí. Domníval jsem se, že nůž se k poustevníkovi v kutně vůbec nehodí. Tak plynuly měsíce při váhání zda nůž zakoupit až tu při hlubším zamyšlení se mi ta myšlenka zalíbila, neboť mi příjde romantická v duchu tradičního českého zálesáctví a trampingu. Váhal jsem tedy zda si Uton mám zakoupit, neboť má mentalita a povaha je veskrze mírová, nenásilná a pokorná jako u Františka z Assisi. Jenomže já jsem poznal, že na duchovní cestě jógy již opravdu nejsem pokořený františkán, ale vyšší bytost, jogín. Proto jsem se nad tím vážně meditačně usebrán zamyslel až jsem se odhodlal jít zcela jinou cestou. Říkám tomu být bojovým mnichem. Proto jsem Zlému na očích ozbrojený a pro výstrahu. Opravdu mne mnoho lidí v Moravském krasu bezdůvodně nesnáší, prostě mne nemilují, či přímo nenávidí a proklínají. To je ale již úděl všech duchovních lidí žijících v této zlé lidské společnosti obzvláště v době této kalijugy. Proto jsem to nepodcenil a zavčasu jsem z tohoto boje duality, dobra se zlem, vystoupil a kráčím dál skrytou stezkou nad dualitou, kterou nikdo, kdo na ni není, správně nepochopí. Já to zlým lidem rozhodně nebudu vysvětlovat po dobrém, ale Dévpurujiho bojovým způsobem Mistra jógy. Proto již odmítám být pokorný před zlem a po vzoru indických bohů jsem i ozbrojený abych potíral zlo. Jako Šiva jsem stále uvnitř sebe zcela vyrovnaný a v harmonii. To však ale vůbec nejde říct o mých nepřátelích, co jich mám v Moravském krasu, na bázi Satana. Ti jsou dnes nešťastní, když mne vidí laskavého, milujícího, pokorného a na nikom již nezávislého. Zeptal jsem se policisty Saigona zda je zakázáno nosit v České republice veřejně nůž na opasku, například Uton. A Saigon mi odpověděl, že tomu tak není, že mohu bez obav svůj nůž na opasku normálně nosit, ale raději jen v lese a na poustevně v jeskyni, neboť nosit nůž veřejně v civilizaci, tedy ve městě by mohlo způsobit zvýšený zájem o mou osobu ze strany policie, i když zakázané to není. Lidé například v autobusu nebo šalině by totiž mohli mít ze mne strach, takže je lepší ve městě svůj nůž ukrýt do batohu, a tak to budu činit já. Já jsem jako poustevník v podstatě jako tramp. Jak známo trampové dlouhé nože na opasku běžně nosí a všichni tomu rozumí. Nemají nože na sebeobranu jak by se domníval nějaký paďour, ale jako výraz mužnosti, pro tu romantiku života v lesích a též mají nůž jako jakýsi amulet. Tak to cítím i já.

Místo ohně si pořiďte vařič dřívkáč za tisíc korun. Bude ochranou přírody pravděpodobně tolerovaný.
Celý život jsem jako zálesák dělal v lese své tulácké ohně. A byl jsem velmi spokojený. Pak jsem se ale usadil v Moravském krasu a začaly kvůli ohni netušené problémy. Bylo to na poustevně Děravce na Habrůvecké plošině, kde jsem si jako obvykle udělal oheň na rozpálení kamenů pro svou indiánskou potní chýši inipi, kterou jsem potřeboval nutně pro svou osobní hygiénu. Když tu se odněkud zjevili lesníci a zaútočili na mne svěřepě kvůli ohni. Byl to čistý závan socialismu, v němž tito lesníci duchem stále žiji. Ale nyní přece je již demokracie, tak jsem byl touto jejich reakcí velmi překvapený. V zápětí i Správa CHKO Moravský kras proti mě přitvrdila a požadovala ode mne abych se vzdal svých ohňů. To by byl konec všech trampský tradic, k nimž dělání ohňů v lese neodmyslitelně patří. Trampové stejně jako já ohně v lese samozřejmě dělají, umí je rozdělat a bezpečně udržovat, ba mají k ohni zvláštní úctu a žádný požár proto nezpůsobí. Uvědomoval jsem si démonský podtext a rozměr tohoto nařízení státní správy, neboť ve svých důsledcích likviduje nás tradiční lesní svobodomyslná společenství! Hned jsem proti tomuto neurotickému postupu Správy CHKO a Školního lesního podniku Křtiny filozoficky protestoval a argumentoval jsem slovy, že oheň do přírody přece patří a nejde ho zakazovat. Ale marně. Tehdy jsem byl svědkem jak kvůli ohni brutálně zešikanovali v Partyzánské jeskyni vysoko na skrytém místě Křtinského údolí tam se mnoho let uchylující romantické duše, zálesáky a bylo mi z toho smutno na srdci. Někdo mi však poradil abych tento problém se zakazovaným ohněm vyřešil tak, že si pořídím za tisíc korun vařič zvaný dřívkáč, v němž se spalují větvičky, šišky, či sekyrkou nasekaná polínka na třísky. Ihned jsem si ho zakoupil a problém s ohněm tím byl paradoxně vyřešen, neboť ochránci přírody souhlasili s touto bezpečnou formou ohýnku, na němž si já poustevník mohu uvařit pokrm vezdejší nebo čaj, na němž jsem již závislý. Zcela bez ohně nejde v lese přežít tak jsem měl štěstí, že mi dřívkáč pro mou osobu povolili. Od té doby se mi vařič dřívkáč stal nenahraditelným pomocníkem a spojencem. Bez něj bych v Moravském krasu nemohl vůbec jako poustevník existovat. Ochránci přírody tedy naštěstí ustoupili od svého fanatického vykládání zákonů tohoto státu ve věci ohně v lese. Já sám vám proto radím abyste i vy investovali oněch tisíc korun a vařič dřívkáč si určitě zakoupili. Bude vám věrným spojencem a mytologickým průvodcem v přírodě a je pravděpodobné, že většina soudných ochránců přírody, kteří to mají v hlavě v pořádku a v harmonii, bude váš oheň v dřívkáči tolerovat. Tak se vyhnete brutální pokutě a zešikanování kvůli ohni. Co říct závěrem? Vařič dřívkáč vás neohřeje v drsné zimě, ale poskytne vám světlo v noci jako skutečný oheň. Já sám jsem si na dřívkáč již zvykl a regulérní oheň na černo v Moravském krasu raději nedělám, nanejvýš na Hradisku svatého Klimenta na Chřibech, kde je tolerované lesní ohniště. Nevím proč taková lesní ohniště nemohou být tolerovaná zde v Moravském krasu, když to jde jinde například i na trampské Oslávce. Jiná situace však asi nastane v zimě. Tehdy si ze sebezáchovných důvodů na své odlehlé skryté poustevně oheň asi normálně na ohřátí těla udělam, jenom to nebudu fotografovat, ani nikde oznamovat. Přinejhorším zaplatím pokutu, jak jsem již dvakrát za oheň v lese zaplatil.

Pila a sekera - další dva nezbytné doplňky outdoorové výbavy pokud používáte místo ohně vařič dřívkáč.
Pila a sekera nezbytně patří k výbavě do lesa pokud jste se rozhodli na místo otevřeného ohně používat raději jen oudoorový vařič dřívkáč. Bez těchto pomůcek bychom si totiž nenařezali a nenaštípali polínka do dřívkáče, která mají délku jen asi 10 centimetrů. Já používám obyčejnou rámovou pilu české výroby s 50 cm plátkem. Lze používat i menší pilky, ale ty se mi příliš neosvědčily. Padesáticentimetrovou považuji za optimální. Sekyrku používám 600 gramovou. Existují i 300 g, ale ty jsou na štípání polínek do dřívkáče již příliš lehké. Bohužel tyto pomůcky něco váží a do lesa si je musíme donést na vlastních zádech, ale zvyknete si. Každopádně si ušijte na pilu a sekeru pevný obal, abyste si nepoškodili věci v batohu, například spacák.

Můj legendární batoh Doldy Big Horn 100+20 l oranžový.
Velice důležitou otázkou pro pěší putování je zvolit si dobrý kvalitní batoh. Já jsem vsadil na českou firmu Doldy a jsem zcela spokojený. Ušili mi na zakázku za jen něco přes 4000 Kč batoh v mé jógové oranžové barvě, která dobře ladí k mému rouchu, originální batoh Doldy Big Horn 100+20 l. Možná je to jeden z nejlepších batohu na světě - to si myslím já. Byl testován v extrémních arktických podmínkách a obstál na výbornou. Je to batoh velmi odolný s pevnými švy. Již jsem s ním nachodil bez problémů mnoho kilometrů ke vší spokojenosti. Jenom přeska na bederním pásu trpí. Objem tohoto mého legendárního batohu je rekordních 100 plus 20 litrů, což z něj činí nejobjemnější batoh, který je k sehnání na českém trhu, přesně takový jaký já pro přenášení velkých nákladů potřebuji. Vyhovuje mi akorát. Velmi doporučuji proto batohy Doldy vaší pozornosti.

Určitě teplý spacák, ne indiánská deka.
Já mám velmi teplý spacák Pinguin Expert, který má být nejteplejší spacák na trhu. Teplotní konfort v noci není radno podceňovat, hlavně v zimě nebo na horách. Přesto jsem s tímto spacákem firmy Pinguin nespokojený. Je totiž opatřen po straně - bůh ví proč - nesmyslným poruchovým zipem, který se samozřejmě brzy zadrhne a rozbije, takže se do spacáku dostane chlad. Tež u tohoto spacáku chybí stahovadlo kolem hlavy na zmenšení větracího otvoru, což je konstrukční vada jakou u tak kvalitního výrobku za nějž se Pinguin vydává nelze tolerovat. Proto spacáky se zipem nedoporučuji. Každopádně je tento spacák v podstatě to nejlepší, co lze zakoupit. Používejte raději klasickou mumii, nebo si zip zašíjte.

Investujte do kvalitních pohorek Scarpa. Určitě se vám osvědčí.
Když jsem žil jako františkán v bezdomoví v odřených vojenských botách "kanada", které jsem si každý rok znovu zakupoval, přišla mi napohled velice zvláštní myšlenka abych raději zainvestoval do drahých kvalitních pohorek. Lidé totiž posuzují člověka podvědomě i podle bot, které má na nohou. Tak jsem se rozhodl tento vnitřní pokyn uposlechnout a vydal jsem se do outdoorové prodejny takové boty zakoupit. Vybral jsem si drahé pohorky značky Scarpa, které na mne udělaly velký dojem. Vydržely mi mnoho let. Tak jsem zakoupil znovu další pohorky Scarpa a po pár letech znovu další Scarpy a jsem odhodlán v tom pokračovat i nadále. Velmi dobře se v nich chodí, není v nich zima a v létě se nohy nezapaří. Nepodceňujte kvalitní obuv, pokud se chystáte do hor. Já vám doporučuji Scarpy s nimiž mám letité velmi dobré zkušenosti. Oranžová Scarpy jsou tou nejlepší vaší vizitkou. Budete v takových botách opravdu sebevědomí. Investujte do kvality. Nešetřete na nepravém místě. Budete povýšeni v očích veřejnosti. Můžete je nosit stále, i do města a opravdu vydrží mnoho let, takže se nakonec vyplatí i přes vyšší pořizovací cenu. Určitě prosím ne již kanady a podobnou lacinou obuv. My poustevníci nechceme být považováni za bezdomovce. Mamé svoji etiku a hrdost!

Amulet jako svatý ochranný předmět nošený stále u sebe.
Nejlepší amulet pro jogína je obyčejná indická mála z rudrakši, což jsou semínka zasvěcená Bohu Šivovi ze stromu rostoucího v Himaláji. Musí však být požehnána světcem, v mém případě Mistrem jógy Višvaguruem paramhansem svámím Mahéšvaránandou. Svámiji na požádání komukoli málu požehná. Můžete nosit jako amulet - pokud jste křesťané - například i Ježíšův křížek, což ale příliš z mystických důvodů nedoporučuji, neboť byste si mohli přivodit případné astrální problémy. "Oni" totiž na kříž útočí. Já sám jsem křížek na vyšší pokyn rád nosil, nevím čím to, nepřemýšlím nad tím, ale pokaždé jsem se ho nakonec vzdal, například jsem svůj křížek zavěsil ve větvích stromů nad svou poustevnou, zatímco jindy jsem ho zahrabal do hlíny pro radost detektoristů. Opravdu Ježíšův kříž, tolik oblibený u křesťanů, není z vyššího hlediska vhodný jako amulet, na čemž se shodují mnozí zkušení mystikové. Mnohem lepší je naše Óm, Šiva, Buddha a podobné východní naboženské duchovní symboly plné harmonie, nikoli smrti. Doporučuji vám zázračný amulet nosit, ale dobře zvážený, promeditovaný a vyšším Já odsouhlasený. Já sám již žádný amulet, kromě mály nenosím. Pamatuji si totiž že se mi před třiceti roky líbilo a bylo mi sympatické, že Svámiji nenosí kromě mály žádný přívěšek či medailónek. Já jsem v tom ucítil, že je mimo všechny symboly a že je tedy zde opravdu pro všechny, pro hinduisty a jogíny, jakož i pro upřímné křesťany, buddhisty, klidně i muslimy ap. A takováto filozofie se mi opravdu velmi líbí. Proto ani já už žádný amulet nenosím. Nakonec jsem si zakoupil Óm.

"Přejte každému jen dobro. Ať každý pocítí Jeho Lásku.
Mějte pochopení pro chyby a omyly druhých.
Každý může jednoho dne dosáhnout Osvícení.
Cesty Boží jsou nepostižitelné.
Usmiřte se se všemi.
Pokud to není možné tak alespoň zapomeňte na své nepřátele.
Zbavíte se tak zlých karem. Nejdůležitější je na negativní lidi vůbec nemyslet a opravdu zapomenout na ně." 

Nepodceňujte ranní procházky pokud žijete uzavření v klauzuře a observaci svého pokoje, poustevny, jeskyně či čajovny.
Nebuďte jenom uzavření a klauzurovaní. Choďte pravidelně každé ráno na procházky po vesnici, po městě, po polích, zahradách či lese. Udržíte si tak potřebnou fyzickou kondici při své převážně sedící meditaci. Já sám se budu snažich chodit na procházky každé ráno. Spočátku stačí klidně jen symbolické desetiminutové procházky při nichž ujdete asi jeden kilometr. Později se snažte ujít 3 až 5 km. Přiznávám, že já se vracím z ranní procházky trochu unavený. Proto se po takové procházce uvolněte u svého oltáře a zapisujte si své oduševnělé myšlenky, které k vám přišly během procházky. A ony budou přicházet, proto si s sebou vezměte pero a notýsek. Nebo se můžete krátce uvolnit v samádhí na své posteli. Neusínejte však.

"Nikdy nepřijímejte druhé příliš důvěrně, pokud jste je předtím dlouho nevyzkoušeli.
Taková je cesta pousteven.
Svým bhaktickým přátelům zůstávejte věrni, ať se děje cokoli
a podejte jim pomocnou ruku například formou modlitby.
Já sám již nemám "přátele". Mám jenom bhaktijogíny oddané Bohu."

Haiku, která mi přicházejí při ranní procházce.
NEPOTŘEBUJI COKOLI.
JSEM OSVOBOZENÝ.

HLEDÍM NA KALUŽINU
A VÍM, ŽE JSEM OSVÍCENÝ.

ŠLAPU PO MOKRÉ TRÁVĚ
A JSEM OSVÍCENÝ.

HLEDÍM NA FASÁDY DOMŮ
A VÍM, ŽE JSEM OSVÍCENÝ.

HLEDÍM NA LISTY STROMŮ
A VÍM, ŽE JSEM OSVÍCENÝ.

HLEDÍM NA ŠÍPKY V TRNÍ
A VIDÍM, ŽE JSEM OSVÍCENÝ.

HLEDÍM NA ZAJÍCE SPRINTUJÍCÍHO V POLÍCH
A VÍM, ŽE JSEM V ANAHÁTĚ OSVÍCENÝ A OSVOBOZENÝ. 

                                                                     AŤ JE TO JAK JE TO,                                                                         JSEM OSVÍCENÝ.

"Vysílejte signály dobré vůle.
Vaši současní nepřátelé mohou být v budoucnu vaši přátelé.
Ale ke zlým lidem buďte skálopevní v jejich odmítnutí, nic nejde bez pokory.
Nepodávejte jim na úsmířenou svoji ruku - to by bylo slabé a povrchní nejdoucí do hloubky tohoto věčného problému boje dobra se zlem.
"Oni" se musí před světcem pokořit.
Například příjmout mantra díkšu."

O radosti z nakupování smysluplných věcí.
Netrapte anahátu přehnaným skrblictvím. Anaháta vás při meditaci stále k něčemu inspiruje a motivuje, například abyste si koupili sochu svého oblíbeného světce na svůj oltář, nebo třeba jen novou lednici, poustevnické sandály, nebo něco na sebe a podobné ryze praktické dobré rady. Tak svou anahátu nepotlačujte, nevíte co je za tím. Získáte tak mnoho radosti z bezstarostného nakupování a novou pozitivní energii. Nakupujte i další věci, samozřejmě nebuďte jako někteří Američané, kteří si pronajímají sklady, aby mohli stále utrácet do nekonečna peníze za nové věci. Takže všeho s mírou. Ale jak jsem řekl, nikdy nepotlačujte svou anahátu, například si zakupte i zlatý amulet na krk. Nejraději naše Óm. Ve skutečnosti nemusí být ze zlata:). Samozřejmě pokud jste nemajetní tak se v nakupování omezte a přeposílejte své peníze na účet pro případ nečekaných událostí.

Stal jsem se "fanatikem" v podporování dobročinných organizací. Počínejte si stejně i když jste poustevníci.
Podporujte nezištně spolu se mnou duchovní a charitativní projekty v České republice a v Indii a Bůh, který naslouchá vaším myšlenkám vám to odplatí. Budete mít poklad v nebi. Již Ježíš totiž řekl : "Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne." (Evangelium sv. Matouše 19,21 a jinde). Stojí to za tu radost! Úplně světsky vykrvácet. Masakr ega! Nemusíte se kvůli tomu zruinovat. Já sponzoruji jsa sám nemajetný mnich především symbolicky z morálních důvodů, aby Láska proudila a vítězila. Věřím však, že můj příspěvek ale přinese někomu radost a štěstí. Mě by to taky potěšilo kdyby mi někdo občas přispěl na účet. Já platim zatím 2000 Kč měsíčně a budu zvyšovat až trochu zbohatnu. Neodmítejte pomoc bližním. Budete sami vnitřně od Boha obdarováni - to vám vyprávím z vlastní zkušenosti. Proto sponzorujte a rozdávejte lidem v bezdomoví, klidně ať zbohatnou. No a co. Toto mne naučila meditace v osamění. Pokud trpíte Božím nezájmem, zkuste podporovat takovéto projekty. Harmonie. Stal jsem se "fanatikem" ve sponzorování dobročinných organizací! Dobro nakonec vždycky zvítězí. Neberte na sebe ohled. Všechno co dáš dostaneš nazpět. To je zákon karmy. Rozhodně dobročinnost nepotlačujte a plaťte trvalým měsíčním příkazem vybraným dobročinným organizacím a tento tok peněz potřebným nepřerušujte a neukončujte. S každou odeslanou platbou cítím podivné uspokojení.

Moji chybou je, že trpím naivní láskou a náklonností k lidem, i k těm negativním.
Toho všeho se již zříkám. Oni Lásku nesnášejí.
Jako poustevník proto už nemám přátele, ale jen bhaktijogíny s oddaností k Bohu.
Všech jsem se vnitřně zřekl.
Lásky se nesmíte nikdy zříkat, musíte být ale nepřipoutaní.
Milujte všechny.
Jsem Šiva. 

Neodvracejte svůj zrak od chudých. Nasyťte je všechny!
Já se v rámci svých finančních možností starám o vybrané lidi v bezdomoví. Právě jsem převzal patronát nad jedním takovým bezdomovcem, který si mne získal svým správně, pozitivně a upřímně vyjadřováným bezdomovectvím. Například získané peníze z almužny před nikým neukrývá jako činí mnozí méně upřimní bezdomovci, aby nikdo nevěděl kolik si vyžebrají. Přináším mu proto nejen peníze ale i pokrm, neboť jsem slyšel příběh z indické mytologie, že jeden člověk se po smrti dostal do astrálního světa, ale nemohl se tam ničeho najíst, neboť všude bylo zlato a drahokamy, ale žádné jídlo, to proto že za svého života rozdal spoustu peněz svým spoluobčanům, ale nikdy nedaroval nikomu jídlo. Tak jsem se hlouběji nad tím zamyslel a začal jsem osoby v bezdomoví obdarovávat nejen penězi, ale i jídlem. Jiný námět na zamyšlení se mi stal indický zázračný siddha světec Neel Karoli Baba. Ten říkal: "Nasyťte je všechny", a opravdu v jeho ášramu se mohl každý dosyta zadarmo najíst. Tak to byly dvě pohádky na zamyšlení. Je mi líto, že tato slova nechápe správně Armáda spásy a lidem v bezdomoví nedává výživný pokrm, ale jen polévku a nějaký suchý rohlík, navíc pravděpodobně z vývaru z masa!. Tak to je opravdu má oprávněná kritika Armády spásy. Opravdu by je měli začít sytit i za cenu, že sponzoři jako já budou muset více platit. Nevím jak vy, já bych jim za tuto všestranou komplexní péči o lidi v bezdomoví platil rád! Takhle Armáda spasy nemá mou plnou důvěru! Podporujte tedy i vy poctivé bezdomovce ve svém městě. Získáte a rozdáte tak mnoho pozitivní energii. Tak to funguje. Zvláště vhodné pro opuštěné a osamělé osoby, které by mohli taky převzít patronát nad nějakým ještě více opuštěným bezdomocem, na ještě nižším stupní společenského postavení, než jsou oni sami, tedy takového bezdomovce který jim bude něčím sympatický a blízký. Určitě nepodporujte hamižné lidi vydávající se za lidi v bezdomoví nebo nadmíru zbohatlé pouliční muzikanty. Ve skutečnosti raději podporujte každého neboť nevíte, kdo čím trpí, nemusíte mít správně fungující vivéku, správné rozlišování a mohli byste někomu svým nezájmem pomoci ublížit. Stačí věnovat malou minci, i ta někoho velmi potěší. Protože se tak předává láska. Ať klidně bezdomovci zbohatnou, stejně nic již nemají jen svůj holý život k dožití. Tak ať se trochu na této své cestě potěší.

"Nevěřím nikomu kdo nepomáhá a nepomůže druhým.
Dokonce i poustevník pomáhá druhým, například svým příkladem a modlitbou.
Takhle se pozná, že mají lásku.
Nejdůležitější služba pro druhé je však vlastní Osvícení.
Kdepak se oženit a vychovávat děti a za trochu sexu jít do celoživotního chomoutu se světem.
To je povrchní, ale vám se to tak líbi - tak si to užívejte.
Já ale v takovou lásku nevěřím, jakkoli na své úrovni je taky důležitá."

Odkud se berou duševní krize?
Na vině může být snězení nezdravého jídla, nebo nedostatek jídla, či nedostatek spánku po noční meditaci, dále například nesplněná očekávání a přání, nebo vliv astrálních duchů, kteří nám vsugerovávají všechno vylhané a dezorientují nás. Z modlitby k Archanděli Michaelovi se dozvídáme, že tito zlí duchové totiž způsobují ve skutečnosti zkázu duší ve světě a svádějí lidstvo z pravé cesty k Bohu. To je i má vlastní zkušenost. Takových duchů je mnoho v našem podvědomí a my se musíme naučit jim čelit a rozlišovat je. Například démon sexu, který je starými Mistry považován za generála všech démonů. Jeho poražením již podle tohoto učení snadno zvládneme všechny ostatní démony. Vždy když jste zneklidnění a dezorientovaní, stačí jít jen do ticha a samoty a usednout před svůj oltář. Velice důležité je před oltářem naslouchat Tichu v pozadí vaších myšlenek a myslet a hledět při tom na obrázek vašeho vyvoleného Mistra či světce. Vlnobití vaších myšlenek se ihned utiší a vy uzříte znovu svou pravou podobu, své vnitřní Já. Pomodlete se nebo si zacvičte jógu, nebo jděte na krátkou procházku do lesů. Pocítíte ono vnitřní klapnutí, že si počínáte správně. Všechno to jsou velice důležité vnitřní nebo dokonce mystické zkušenosti. Možná že jednou budete někoho tuto zvláštní jógu a duchovní cestu vyučovat, tak si to sami užívejte. Každopádně se nebojte vzdorovat a o svou svobodnou vůli zápasit. Počínejte si v krizi jako praví bojovníci a prosaďte si svou vůli průchod každou krizí a svobodnou cestu, zvláště se před nikým násilně nepokořujte. Pokořenost není totéž jako pokora před Bohem. Pokořenost je nežádoucí duševní rozpoložení a stav. Uchovejte si nezávislou mysl a zasaďte se o to aby se krize nestala váš setrvalý stav. Ať se deprese neusídlí ve vašem podvědomí. Stejně nakonec vždy uznáte moudrost a pravdu svého Vyššího Já, čili Nad Já, které vám dobře radí a myslí to s vámi jen dobře. Démon nižšího já zneuznán odejde. Ve Smižanech ve Spišské Nové Vsi stojí nenápadně u silnice starý dřevěný kříž. Na něm je cedulka s nápisem: "Pokleknout před křížem při zoufalství." Meditujte.

Olejová lampa na oltáři.
Experimentuji teď s olejovou lampou s plavoucími knoty. Vypadá to velice dobře. V meditaci mi totiž přišlo varování, že tradiční čajové svíčky, které jsem doteď intenzivně zapaloval na oltáři mohou být zdraví škodlivé, neboť se jedná o chemický ropný produkt, což nepodceňuji. Proto jsem přešel na olejovou lampu na bázi rostlinného oleje. Rostlinný olej nemusí být při pálení škodlivý. Zakoupil jsem si plavoucí knoty a zapálil. Pokud doléváte olej jedná se o věčné světlo. Hari Om.

Mé stravování aneb recepty na zdraví. O vegetariánském stravování.
Přemýšlel jsem už dávno, jak se správně a v mém případě lacině stravovat. Tak jsem se v roce 1996 dostal samozřejmě k vegetariánství. Začínal jsem u makrobiotiky, ale ta mne více neupoutala. Potom jsem si začal jako horský poustevník vařit sám samostatně, aniž by mi to někdo více vysvětloval, či učil. Vařím velice jednoduše velmi prostá vegetariánská jídla již třicet let, která jsou ale plnohodnotná a výživná. Jak tedy vařím? V podstatě použiji každou zeleninu, která je cenově mě dostupná na trhu, například: brambory, mrkev, petržel, celer, cuketu, květák apod. Cibuli a česnek moudré knihy a tradiční indické ášramy ale odmítají doporučovat jíst, takže ani já je v podstatě nepřijímám. Směs zeleninu nakrájím na malé kostečky a krátce povařím ve vroucí vodě do změknutí. Nevařím příliš dlouho, aby se neztratily zbytečně vitamíny. Své jídlo si vařím v tradičním nerezovém trampském dvojdílném ešusu, který svým objemem je více než dostačující na mé nasycení. V druhém menším ešusu současně na druhé plotýnce vařiče za předpokladu že jsem v civilizaci uvařím do měkka luštěniny, například čočku, hrách, cirznu nebo fazole a přidám rýži, pokud možno naturál. Pak nastane druhá závěrečná fáze výroby mého poustevnického pokrmu. Protože by to bylo zatím bez chuti, ale i na takové prosté stravování se chystám, musím si na oleji osmahnout chilli, nebo i kurkumu a kari. Nejsem zatím odborník na používání koření, proto používám zatím jen tyto tři. Odstraním ze zeleniny vodu, přidáme luštěniny s rýží a polejeme olejem s kořením. To je starší tradiční verze přípravy mého jednoduchého pokrmu. Mé jídlo je tedy jednostranné, každý den v podstatě stejné. Nyní v roce 2025 jsem začal experimentovat a používat do tohoto pokrmu navíc zásmažku s krupice svařené na oleji, kterou i s kořením a solí vleji samozřejmě i s luštěninami a rýží na zeleninu tentokrát ale nezbavené vody, v níž se vařila, což považuji za zdravější a lepší. Je škoda vývar ze zeleniny vylévat. Vložíme tedy zásmažku do vroucí vody s uvařenou zeleninoua krátce ještě povaříme do zhoustnutí pokrmu a pak odstavíme z vařiče. Protože je jídlo zatím velmi horké na konzumaci – jím až večer – zacvičím si v mezičase po dobu jeho chladnutí svou oblíbenou Jógu v denním životě. Pokrm mezi tím vychladne a pak ho sním před oltářem. Ideální je předtím si zazpívat příslušnou indickou mantru. Je v tomto prostém a zdravém pokrmu tolik síly a energie, že následující celý den nemám potřebu v podstatě vůbec jíst. Někdy nejím z lenosti dva, dokonce tři dny. Dobrou chuť. Kromě tohoto hlavního denního pokrmu jím na přesnídávku ovoce. Snažím se jíst co možná nejvíc ovoce, ale protože je většinou drahé a tedy tím i mimo mé reálné finanční možnosti, jen ho symbolicky ochutnávám, ale neodepírám si ho zcela. Konzumuji hrozny, pomeranče, broskve, nektarinky, jablka, hrušky či mandarinky. Citrón používám k výrobě slazené limonády. Příležitostně jím rovněž drahé mandle a lískové oříšky na syrovo jen umyté ve vodě. Oříšky doporučuji maximálně přes vysokou cenu konzumovat. Já si je například budu nosit v plastové dóze do meditační jeskyně ve směsi s rozinkami a sušenými švestkami, či sušeným ananasem. To je velice satvické a plné chuti, při dlouhé meditaci v horách, či Moravském krasu se hodí. Má stravování je tedy velmi jednoduché, nevyžadující větší zkušenosti s vařením, je asketické a přitom plně výživné a zdravé. Občas, ale nanejvýš jednou denně si na probuzení při meditaci vařím velký hrnek kafe s cukrem, nebo i bez cukru, se smetanou, nebo v kafíčku s rozpuštěný máslem. Je v tom mnoho energie, takže vás přestane zajímat hlad při celodenním postění. Samozřejmě při každé příležitosti piji zelený čaj. Nyní piji chuťově výrazný hořký nejlacinnější zelený čaj Gunpowder, ale chystám se na kvalitní drahou Dračí studnu, kterou si zakoupím ale na internetu, nikoli v čajovně, ve velkém balení, takže klesne její cena o dvě třetiny na cca jen 150 Kč za 10 gramů tohoto čaje. Kromě toho v maminčině nesatvické lednici upíjím studené mléko z Kauflandu. Na poustevně piji jen vodu ze studánky, nebo přinesenou z vodovodu. Zcela jsem přestal jíst čokolády, protože nadmíru škodí zubům. Taky jsem již téměř vyloučil buchty, koláče, koblížky, či sušenky a budu se snažit s nimi zcela zkoncovat, pokud možno již v tomto roce, ale zcela nenásilně. Prohlašuji, že při tomto svém satvickém stravování jsem v podstatě nikdy neonemocněl, až na nějaké chřipky. Je mi 57 let a jsem plný vitality, energie a síly, i když při nesení plně naloženého batohu se již v tomto věku již poněkud zadýchávám. Jako zajímavost a kuriozitu uvádím pro spořivé povahy, že při tomto svém výše popsaném stravování si troufám vystačit se 2000 Kč za měsíc!

Vnitřní poznání o meditaci a rozjímání.
Já již nemedituji, já rozjímám. Strávil jsem několik let v meditaci v temné neosvětlené jeskyni, jen u doutnajícího ohně, se zavřenýma očima a s mantrou v srdci, ale to už mne přešlo. Nyní ani nezavírám oči, vůbec to nepotřebuji, jen hledím před sebe na oltář, pokud jsem doma v ášramu, nebo hledím jen před sebe na přírodu a na skály, když jsem v jeskyni. Opravdu nezavírám oči. Nejraději při tomto náboženském rozjímání ale hledím na fotografii svého duchovního Mistra Višvaguru paramhanse svámího Mahéšvaránandy. Přitom se v mém vědomí objevují pokyny a informace jak si počínat na své duchovní cestě, či v každodenním praktickém životě. Jsem přitom zcela uspokojen ve své žízni po vyšším Poznání. Klidně se toto rozjímání může týkat například mé zamilované speleologie, průběhu neznámých jeskyní v útrobách země, o čemž píši dokonce vlastní odborné publikace a články. Ale na podzemí se nyní již jako mnich samozřejmě nesoustředím. Chci tím jen říct, že můj vnitřní Učitel a Mistr ví opravdu cokoli a dovede mi to během rozjímání velice moudrým, ba humorným způsobem vnitřně objasnit. V podstatě nepotřebuji ovládat všelijaké oficiální meditační techniky, jimiž se hemží svět. Myslím si po své třicetileté praxi meditace, že opravdu stačí naslouchat Hlasu Ticha v pozadí myšlenek, nejlépe v úplné samotě a tichu poustevny, či uzavřeného pokoje ášramu, nebo i světského příbytku. Přitom se samozřejmě snažím opakovat svou mantru, ale do toho se již musím nutit, takže většinou jen naslouchám v tichu bez mantry svému Vyššímu Já, tedy Nad Já. To ale nejde začátečníkům na duchovní cestě doporučit, neboť by mohli snadno sejít z cesty, proto si mantru stále raději opakujte. Teprve později, až jste pokročilí prý přirozeně odpadnou a zmizí všechny i duchovní berličky a vy jen sedíte v transu meditace, sjednoceni s Bohem, blízko k osvícení. Tak to dělám nyní já. Jak tedy začít s meditací? Když jsem já začínal s meditací, to bylo v roce 1995, ve své jeskyni v horách Slovenského ráje, nevěděl jsem jak se správně medituje, neboť mne toto umění nikdo neučil. Jen jsem intenzivně cítil, že musím s meditací na horách sám začít. Připadalo mi to romantické jen sedět na útesu či v jeskyni a meditovat. Na všechno jsem si tedy přišel sám. Mě stačilo z počátku jen hledět dlouze do plamenů ohně ve své jeskyni, nebo hledět na skálu pod skalním převisem. K tomuto účelu jsem měl na skále pověšené havraní peříčko, které skotačilo v závanu teplého kouře z ohně. Opravdu jsem jen na toto skotačící peříčko jen tak hleděl, koncentroval jsem se na ně a na nic víc jsem nemyslel. Nebo jsem například v noci seděl ve ztichlých horách zcela sám a hleděl na srpek měsíce, nebo na úplněk. Též jsem naslouchal vzdálenému šumu potoka hluboko v údolí. Hleděl jsem na okolní les, někdy ke mně přilétly nebojácné sojky, nebo přišli na výzvědy kamzíci a já jsem cítil, že patřím mezi ně. Rád jsem sedával na vápencovém útesu nad hlubokými propastmi. Tvrdím tedy, že vůbec není nutné být oficiálním mistrem meditačních technik. Na horách budete spontánně dosahovat samovolných meditačních vnorů a osvěcování všech vašich problémů, které v samotě samozřejmě budou svírat vaše srdce, anahátu, vaši duši. Opravdu všechno důležité se s pomocí Boží na horách dozvíte, aniž by vám to kdokoli musel objasňovat či zvěstovat. Zapomeňte tedy klidně na všelijaké především zesvětštělé učitele duchovní cesty, případně psychiatry či psychology, kteří z vyššího nadhledu neví nic. Jedinou výjimkou samozřejmě je osvícený světec, skutečný Mistr, jako například Višvaguru paramhans svámí Mahéšvaránanda, ale i ten vám bude jen potvrzovat to co sami ze své horské samoty budete v hloubi své duše vnitřně vědět. Takový je můj Mistr. Nikoho neláme, neznásilňuje, neatakuje jako často dělají jiní duchovní. Opravdu učí to, co vnitřně rezonuje s vaším poznáním, neboť je to ve skutečnosti učení Vesmírného Mistra, který je všudypřítomný, vševědoucí a věčný, není to tedy jen "jeho" Svámijiho učení, to je třeba pochopit a realizovat. V tom je velikost mého Osvíceného Mistra Mahéšvaránandy. Opravdu vás bude utvrzovat, že si na své vlastní individuální cestě k Bohu počínáte v podstatě správně. Proto jsem se vůbec neobával zvlášť se mu odevzdat a zasvětit jako mnich, svámí, sanjásin a sádhů. Jsem na to hrdý, že mne má třicetiletá především horská meditace přivedla k tomuto nejdůležitějšímu rozhodnutí mého života. Od sanjás díkši nic v podstatě již nehledám, všechno důležité mám naprosto ve vnitřní i vnější harmonii, mnohaleté zažívané utrpení pramenící ze spojení se světskou realitou již odeznělo a zcela zmizelo, jako by vůbec nikdy ani neexistovalo. Považuji tedy za nutné abyste se v očích tohoto světa tzv. "zbláznili", jak učí evangelia a epištoly Nového zákona, tzn. oblékli se jednou provždy do oděvu Nového člověka, čili řeholní či mnišské kutny, v mém případě hinduistického svámího. To doporučuji učinit každému z vás, pokud se chcete opravdu osvobodit, rozhodně mnišský stav nedokládejte ve svém životě na neurčito, do daleké nevyzpytatelné budoucnosti, to znamená že je lépe se nikdy neoženit a nevydávat se na tuto dlouhou cestu napříč životy. Musíme se Bohu zcela odevzdat jako mniši či poustevníci, jenom tak se zbavíme světského žaláře utrpení, které plyne ze spojení s pomíjivými světskými objekty, tedy i s manželstvím, jakkoli pro někoho na své úrovni i to může být cesta k osvobození, ale jak jsem řekl dlouhá a vůbec ne pryč z klece této duality. To všechno jsem vám dnes chtěl povědět o své meditaci na bázi rozjímání u nohou Vesmírného Mistra, Átmána. Jenom takového má smysl hledat, jemu se odevzdat a to především ve svém vědomí. Proto choďte meditovat do hor, ale buďte v horách samozřejmě opatrní, neboť hory jsou nejen krásné a přívětivé, ale mou být i nemilosrdné a kruté k těm,kteří do nich vstupují bez pokory a úcty k Božímu Majestátu. Nebojte se ale, někdo vás povede, nemůžete zabloudit. Hlasy žen a tohoto světa vám budou samozřejmě vsugerovávat, že do hor jen zbytečně "utíkáte", ale vy jím to vůbec nevěřte a s klidnou myslí se do hor vydejte. Vyhledejte nějakou skrytou jeskyňku, postačí i převis, já vám doporučuji navštívit za tímto účelem můj Slovenský ráj, který je dostatečně hluboký a divoký, takže tam mohou teoreticky žít desítky nezávislých poustevníků, aniž by se potkávali a vyrušovali. Takový je opravdu Slovenský ráj. Tak se do hor na Slovensko, klidně i do rumunských Karpat Miloslava Nevrlého vydejte. Nemusíte vůbec opustit Evropu, i když ty nejlepší hory svaté hory jsou indický Himaláj, neboť tam dodnes žijí stovky a tisíce velice svatých osobností, které tyto hory posvěcují po tisíce let. Toto v Evropě a v České republice bohužel již neexistuje, tato hluboká duchovní tradice horských mnichů. Je na čase ji i u nás obnovit. A k tomu směřuji tímto životem já, Gyaneshwarpuri. Opravdu jsem tu v České republice jen za tímto úkolem. Je to pravděpodobně sankalpa, vnitřní přání z předchozích životů, proto jsem se zrodil v Evropě. Jinak si nedokážu vysvětlit proč tu jsem. Jsem tedy učitel duchovní cesty a jógy, o tom není pochyb. Protože jsem současně ale poustevník, tak v souladu s tímto vyznáním a tradicí se zdržuji především v samotě a nikoho nic osobně neučím. K tomu v 21. století slouží internet, webové stránky eventuálně psaní duchovních knih pro veřejnost v této především materiálně a dokonce ateisticky zaměřené západní společnosti. Budu vám všechno postupně vyprávět z vlastní zkušenosti.

Odkud se berou vaše vnitřní problémy?

Odkud se berou vaše duševní těžkosti a problémy? Určitě jste se s nimi nenarodili. Troufám si říct, že vám je předali druzí. Vy sami jste v podstatě zcela ve vnitřní harmonii, ale ti druzí tzn. asuři, démoni na vás stále útočí prostřednictvím vašich bližních, k nimž jste bohužel připoutáni. Opravdu vám v tomto případě nezbývá nic jiného, než se od svých nerudných, negativních, depresivních, poraženeckých bližních zcela odloučit a neotvírat jím za nic na světě svou anahátu, o což usilují aby získali nějakou energii. To znamená odejít od nich například na poustevnu, nikoli do psychiatrických ústavů, kam by vás "oni", to znamená ti druzí v našich bližních, rádi uklidili, zejména pokud jste opravdu duchovní v pravém smyslu slova. Opravdu místo pojídání léků analyzujte odkud, či od koho se bere váš vnitřní neklid, úzkost, deprese, negativita atd. Opravdu vám toto vše předávají "oni". Zejména pozor na ženy, pokud jdete po duchovní cestě za Bohem. Co udělat pokud jste na sobě zpozorovali duševní ataku na bázi zlého? Udělejte to jako já. Vydejte se neodkladně na bezdůvodnou procházku do supermarketu. Tam si zakupte jeden grapefruit a tři pomeranče a doneste domů. Doma si z těchto citrusů na odšťavňovači udělejte výborný džus. Dobrou chuť. A nezapomeňte před svým oltářem o všem přemýšlet a meditovat. Rozhodně neberte své problémy příliš vážně. Jsou to jen vaše nezbytné zkušenosti. 

Mít své tajemství.

Nejdůležitější je zpívat bhadžany, kirtany a mantry.

Chci se dozvědět Pravdu.

Proč jsem přestal navštěvovat satsangy pro veřejnost.

Na satsangy nyní nechodím, protože se raději zdržuji v samotě na vnitřním satsangu , jak se u skutečného poustevníka sluší a patří, tedy u novou svého vnitřního Mistra. Poznal jsem, že vnější satsangy jsou důležité především pro zesvětštělou veřejnost, pro něž mají ohromný význam, neboť si tak dobíjí duchovní energií. Ale pro poustevníka, muže samoty, je to naopak ztráta energie. Nevím, já jsem z veřejných satsangů již nenaplněný, někdy jsem dokonce rád když končí a dokonce z nich odcházím před jejich koncem. To se mi však nikdy nestává u vnitřních satsangů v samotě mé poustevny, u ohně v lese, v jeskyni či mnišské cele svého pokoje. Nepotřebuji chodit na dobrovolně-povinné satsangy při nichž se mne ptají, proč na satsangy nechodím. Z tohoto důvodu jsem přestal navštěvovat dokonce i střílecké satsangy, protože jsou zatím bez mého Mistra Višvaguru paramhanse svámího Mahéšvaránandy. Příležitostí k tomuto rozhodnutí bylo, že si ode mne jakožto od mnicha vybírají za vstupenky na satsang, v rozporu s duchovní tradicí Indie, drahé finanční poplatky. Proto jsem se rozhodl se s touto podivnou neduchovní praxí rozejít a až do odvolání, nebo vyřešení tohoto nežádoucího stavu, satsangy, tzn. bohoslužby již vůbec nenavštěvovat a všechen volný čas setrvávat nikoli na vnějším satsangu, nýbrž raději na satsangu vnitřním v ústraní a samotě poustevny. Dokonce i na pozemcích Maháprabhudíp ášramu ve Střílkách mám na jednom zcela nenavštěvovaném místě jednu takovou provizorní poustevnu, kterou mi sice řádně neschválili, ale zdá se že ji tolerují. Na satsang příjdu až se vrátí do Střílek můj Mistr Mahéšvaránanda. Tehdy již pokorně zaplatím stanovený poplatek za vstupenku a půjdu samozřejmě na Višvagurudžího satsang. Ale do té doby budu opravdu raději v duchu Bhagavadgíty se zdržovat v osamění poustevny u nohou svého Vesmírného Přítele a Mistra na vnitřním satsangu.

Jak nahlížím z duchovních důvodů na dlouhodobou hospitalizaci své maminky v nemocnici.

V podstatě s touto hospitalizací z duchovních důvodů, které chápu jen já sám souhlasím. Má maminka si totiž není vůbec vědoma svého Stínu, tedy svého nižšího já, démonského ega, neboť se odmítá dlouhodobě po celý svůj život sebe poznat meditací, či při pouhé modlitbě. Toto všechno opravdu nedělá a odmítá dělat. Tak jsem poznal, že ji ovládá démon nižšího já. Tak ji v podstatě nezbývá ve stáří nic jiného, než že ji Někdo na nebi ve vyšším zájmu, vzhledem k tomu že se hlásí ke křesťanství, donutí. Proto leží bez energie připoutána na lůžko v nemocničním pokoji a je přinucena okolnostmi své nemoci si konečně všímat svých úzkostí, strachů, depresí ap, ty rozpouštět a tím se osvobozovat. Proto s hospitalizací maminky pro dlouhý pobyt v nemocnici v podstatě souhlasím, ale nepřeji ji to. Byl bych raději, kdyby byla se mnou doma, ale to není možné, vzhledem k tomu že nemůže vůbec chodit po nohou. Proto souhlasím s hospitalizací maminky. Navštěvuji ji téměř každý den, nosím ji koblížky a další sladkosti a je to s ní v její bezmoci lepší a lepší, než kdyby doma kouřila cigaretu za cigaretou, vařila si opravdu příšerná jídla a plazila se po zemi, neboť nemůže opravdu chodit. Je tedy na čase alespoň na sklonku svého života pohledět sama do svého nitra v prázdnotě nemocničního pokoje, před čímž se zbaběle opravdu celý život jen vyhýbala.

Potřebujeme do života adrenalin!

Dost bylo apatie bez energie a pomalého umírání. Proto  adrenalin je velice důležitý. Proberete se k životu a budete tvůrčí. Jenom tak bude mít váš život smysl pro vás i pro druhé.

Nepřejídejte se!

Mě stačí pomerančová šťáva ráno a jedno vegetariánské jídlo večer, po vykonání duchovní jógové sádhany.

Jak se zbavit závislosti na cukru. Přejděte nenásilně na pomeračovou šťávu!

Mě stačí vypít denně ráno na lačno 0,25 až 0,3 l na odšťavňovači čerstvě připraveného džusu ze dvou až tří pomerančů. Denně investuji do pomeranču cca 30 Kč, což je tisíc korun za měsíc. Ale považuji to za investici do zdraví.  Já sám jsem byl na sladkostech zcela závislý aniž bych si to uvědomoval, tak jako většina z vás. Byly doby, kdy jsem konzumoval půl kila mléčné čokolády Studentská pečeť nebo Milka denně. Kromě toho jsem pojídal ohromné množství koláčů, koblížků, buchet, oplatků apod. Chuť na sladkosti přichází především při pobytu na čertvém vzduchu v lesích. To se samozřejmě bohužel velmi negativně podepsalo na stavu mých zubů. Proto jsem vyhlásil program záchrany posledních zubů, abych již nemusel jít k zubaři. Od té doby se stále víc ukázňuji v pojídání cukru, ale zcela nenásilně. Přitom používám svou vlastní autosugestivní metodu káznění se, při níž si opravdu nic na co dostanu chuť neodpírám, přičemž na své závislosti pohlížím s vnitřním úsměvem sobě vlastním. Pochopil jsem totiž, že tvrdé zakazování a odpírání čehokoli nikam nevede. Co je však nutné, je zvítězit sám ve svém vlastním podvědomí, z něhož k nám přicházejí naše tužby a přání. Proto je nutné do svého podvědomí vkládat silná rozhodnutí ve formě sankalp a tak nad podvědomím zvítězit, opakuji zcela nenásilně a přirozeně v souladu se svým stavem duchovního vývoje. Tak se mi postupně podařilo minimalizovat a omezit přísun řepného cukru, škodlivého pro lidský organizmus. Opravdu již nejím žádné čokolády a od té doby co jsem přešel na půst s pomerančovými šťávami v podstatě až na úplné výjimky nejím žádné sladkosti. Zcela se zbavit cukru není nutné a varoval před tím i můj Mistr Paramhans svámí Mahéšvaránanda. Je třeba jen pokud možno zaměnit rafinovaný cukr za cukr obsažený v čerstvém ovoci. Tak to teď dělám s úspěchem já . Už se těším na každé ráno, kdy si zajdu na nenásilnou procházku do obchodu ve městě pro své pomeranče. Není k tomu třeba žádné vůle, úsilí či sebezápor. Vše se děje zcela přirozeně. S pomerančovým půstem má závislost na sladkostech, která mne posedala především od té doby co jsem se stal vegetariánem, až měla někdy charakter  démona obžerství, který mne posedal především po obdobích delšího půstu, někam odezněla a zmizela. Vyzkoušejte mou pomerančovou metodu proto také ve jménu vašich zubů:). 

Vonné tyčinky nebo kadidlo?

Pokud jste křesťané, tak provoňte svůj dům kadidlem. Pokud jste ale stoupenci jógy a východních náboženských směrů pak použijte vonné tyčinky. Já jsem sice jogín a hinduista, přesto kadidlo rád používám. Kadidlo se nasype na samozápalné uhlíky, zakoupené v církevním charitním obchodě, které se zapálí. Odletují při tom malé jiskřičky a uhlík doutná, rozehřívá kadidlo a to velmi dýmí a voní. Vznikne tedy hustý velmi voňavý kouř, který má posvátné účinky na mysl. Proto se kadidlo používá hlavně k vykuřování kostelů. Mě kadidlo dala archeoložka Inna Mateiciucová. Mě samotného nikdy nenapadlo si kadidlo zakoupit. Od té doby ho však často používám, například na posvěcení svých meditačních jeskyní. Cítím totiž, že to má nějaký astrální vliv a přeje to dobrým silám vznikajícím v takové jeskyni. Nedoporučuji kadidlo ale pálit v menší uzavřené místnosti, i když i to ve svém ášramu stále dělám. Může to být nezdravé, neboť přece jenom je to kouř. Mnohem lepší se mi jeví používat tradiční vonné tyčinky, nejraději Nag Champy od Sai Baby. Ty určitě při běžném použití zdraví neškodí, neboť jsou indickou tradicí prověřené a pravděpodobně samotným světcem Sai Babou autorizované.

Požehnané vnitřní hry samoty.

Někdy Boží vůle může být ztajená v tom co vám někdo spontánně řekne, nebo jak se k vám zachová. Neuplívejte však příliš na tom.Většinou z lidí mluví jejich špatné zlé vlastnosti, kdepak Láska. Dokonce i ve zlých věcech může být ztajená nepochopitelná Boží Hra.

Hnutí tří kalíšků - trátak.

Pokud chcete pokročit v meditaci a józe, zvykněte si na svém oltáři zapalovat tři kalíšky čajových svíček, nejlépe ve svícíncích lamp z křišťálu, himalájské soli nebo i skla. Vznikne tak úžasná duchovní energie a atmosféra, při níž k vám budou přicházet andělé, dévové, kteří vám budou přinášet samé nádherné inspirativní myšlenky pro váš život. Samozřejmě, že nejlepší by bylo používat místo vosku ghí z rozpuštěného másla jako v Indii, nebo i rostlinný olej. Pokud se na svíčku budete koncentrovat zrakem, pak se to nazývá trátak. Já sám zapaluji kalíšky čajových svíček na oltáři po celý den i v noci když spím, nejen při meditaci. Vůbec si již nedokáži představit, že by u mě v pokoji – mnišské cele, nehořela svíčka – věčné světlo. Taky můj Mistr Paramhans svámí Mahéšvaránanda velice doporučoval, aby ve vašem domově neustále hořel oheň, stačí v kamnech. Odstraňují se tak negativní energie. My poustevníci s ohněm v lese či jeskyni neustále žijeme. Je to velice přirozené, plné míru, lásky a harmonie. Je to požehnaný zvyk již z dob mého trampského života v mládí, Tak k tomuto jsem vás chtěl pozitivně inspirovat. 

Jak se zbavit kouření tabáku a začít žít zdravě bez závislosti na čemkoli.

Možná vás překvapí, že i já jsem kdysi poměrně intenzivně kouřil cigarety a posléze indiánskou dýmku míru, kterou mi věnoval moravský indián – šaman Havran Běluša. Pokud přemýšlíte nad tím, že s kouřením přestanete tak jako já jsem před třiceti roky s tím přestal, mám pro vás dobrou radu a námět na zamyšlení. Radím vám, udělejte si nejdříve z kouření cigaret, či dýmky malý obřad a meditaci. Nejprve se totiž musíte z tohoto zlozvyku osvobodit ve svém podvědomí. Zcela jistě vám při odvykání od závislosti na nikotinu asi nepomůže tvrdý houževnatý sebezápor, ale nechci vás vůbec podceňovat, možná že někdo má takovou silnou a nezlomnou vůli aby s tím naráz přestal. Takovou silnou vůli jsem já však neměl. Chtěl jsem totiž nejdříve vnitřně pochopit proč vlastně kouřím, co mi to dává a proč jsem s tím začal. Proto jsem raději kouření přetransformoval na jakousi meditační praxi. K tomu jsem začal praktikovat opakování manter. Tak jsem se osvobozoval s láskou a porozuměním ve svém podvědomí. Až jsem toto všechno po delší době meditačního kouření, především posvátné dýmky zrealizoval a pochopil, tak jsem si jednoho dne konečně další kouření tvrdě zakázal a s úplnou lehkostí bez problému jsem s kouření tabáku s úspěchem skoncoval navždy. Od té doby jsem cigarety ani dýmku nevzal do úst a je tomu již třicet let. Dnes vím, že kdybych byl pokračoval s kouřením tak bych byl dneska zapáchající troska a co se týká zdraví bych byl nejspíš ruina. Nikomu tedy nedoporučuji aby s kouřením čehokoli začínal. Mělo by to na vás opravdu mimořádně zlé účinky. Stačí si jen uvědomit co to způsobuje vdechovat kouř do plic. Tak s tím zavčasu taky přestaňte. Děkuji příteli Havranovi, že mne naučil kouřit indiánskou dýmku meditačně v duchu Siuxů. Je to opravdu velice pěkný, hluboký a meditační obřad převzatý po indiánech severní Ameriky.  Takže děkuji Havranovi, který s kouřením dýmky asi dodnes nepřestal. Jednou se sejdeme v Black Hills a opět zakouříme dýmku, kterou já však za nic na světě nebudu vdechovat.

Nevěřte svým snům a nenechte se jimi vykolejit a ovládat.

Nevěřte svým snům, to jenom podvědomí si spřádá své příběhy. Jenom pokud by se vám zdály tzv. Prorocké sny a vy viděli světce, pak důvěřujte. Takové sny jsou však mimo vaše možnosti pokud jste světští, nebo i krátce duchovní. Já sám mám každou noc po vysvěcení na mnicha velice živé sny o nichž říkám, že to jsou astrální sny. Jsou velice živé, jakoby z jiných časů, jiných realit a jiné dimenze. Rovněž ani jim nevěřím. Mohli byste se pominout na zdravém rozumu, kdybyste se svými sny nechali řídit a důvěřovali jim. Je to však teoreticky zajímavé, co všechno se mi v noci zdá a co všechno je ve spánku ve snech možné. Psychiatrům, kteří hledají racionální jádro ve snech svých pacientů nevěřím a nedůvěřuji. Opravdu, nevěřte za nic na světě svému podvědomí, ale jenom nad vědomí Pravdy a Lásky! Taková je má zkušenost se sněním.  Z těchto důvodů zapisování svých četných snů považuji za zbytečné.

Finanční hygiéna: i když jste mniši, či poustevníci budete v 21. století potřebovat vlastní bankovní účet

Tím se my jogíni odlišujeme od tradičních františkánů, kteří odmítají mít cokoli společného s penězi. Já naproti tomu peníze považuji za jeden z nejgeniálnějších lidských objevů a vynálezů, který nám značně usnadňuje život v této komplikované společnosti. Nedokáži si dost dobře představit, že by místo peněz fungoval v 21. století směnný obchod – to by bylo opravdu značně komplikované. Takže si bankovní účet normálně založte. Podle mé zkušenosti nejlepší banka pro nás poustevníky v České republice je františkánující FIO banka, protože za vedení účtu na rozdíl od ostatních bank si nebere žádné poplatky, což je pro nás chudé františkány velice zajímavé a důležité. I můj Mistr Mahéšvaránanda zřízení osobního účtu svým žákům doporučuje. V podstatě v 21. století to opravdu jinak nejde. Například můžete trvalým příkazem rozesílat své sponzorské poplatky charitativním a dobročinným společnostem. V podstatě je to pozitivní hra s penězi, které od někoho přicházejí a někam jdou. Já sám mám tedy účet u FIO banky a jsem s touto komorní bankou zcela 100 % spokojený. Též i vám občas na principu almužny do mnišské misky někdo zašle sponzorské peníze, což neodmítejte. Rozesíláním peněz na charitativní a dobročinné účely se předává pozitivní energie a láska. Každý váš dar trpícím lidem vás samotné bude vnitřně obdarovávat harmonii a vnitřním ohněm zapáleným srdcem. Takže to nepodceňujte a rozesílejte své nadbytečné peníze ášramům, klášterům, Charitě, Armádě spásy ap. Samozřejmě, že vy sami nesmíte z důvodu své štědrosti trpět jakýmkoli materiálním nedostatkem. Všechno musí být uměřené a v harmonii. Já sám platím na sponzorství asi 2200 Kč měsíčně, což zatím považuji za dostatečné vzhledem k mé současné relativní nemajetnosti. 

Bůh se o vás postará, když jste poustevníci, říká vám to i Ježíš a všechna svatá písma

I když jste mniši, či poustevníci, budete potřebovat nějaký způsob, tzv. vychytávku, jak přijít k penězům pro prosté živobytí. Má první taková vychytávka, když jsem před téměř 40 roky odešel žít na srub do lesa, byl vlastní řidičák skupiny C a E, to znamená na náklaďák a dokonce i na kamión s návěsem. K tomuto řidičáku jsem přišel zdarma jako voják základní služby. Tak jsem měl zajištěn zdroj obživy tzv. druhého výučního listu. Takže od začátku své duchovní cesty netrpím v žádném případě hmotnou nouzí či nedostatkem. Právě naopak. Vždy to bylo řízeno vyšší inteligencí tak, že jsem byl za svou práci štědře odměněný. Stejně je tomu i u vás pokud jdete opravdu za Bohem. Budete dostávat vize, či spásné myšlenky, jak přijít pohodlně k penězům nutných pro obživu. Později jsem se živobytí jako řidič zřekl a musel jsem si najít jiný zdroj obživy. Práce u Charity či na ekologickém středisku mi sice přinášela vnitřní uspokojení, ale nebylo to dobře zaplacené. Já jsem však měl vždy filozofii, že je třeba, ale jen po krátký čas intenzivně tvrdě pracovat, a potom za získané peníze odejít do hor a do lesů jen svobodně žít a meditovat po co možná nejdelší čas. Jako vždy jsem i nyní dostal spásnou myšlenku jak to vyřešit prakticky. Bylo to ohromné veliké štěstí. Dozvěděl jsem se totiž, že dokonce v České republice lze pracovat v přírodě na horách při rekonstrukci turistických chodníků a cest. Tato práce na mne čekala v nejvyšších českých horách Krkonoších. Tak jsem tam zavítal a pro svou nezměrnou pracovitost jsem byl hned odměněn 70 korunami na hodinu čistého zisku, přičemž se pracovalo deset hodin denně, což byla na konci 20. století značně vysoká finanční odměna. Opět jsem žil v dostatku a mohl odcházet na dlouhá období meditovat do jeskyně na horách. Tak se Bůh o mne stále staral. Opravdu na tuto tvrdou manuální práci s kameny horského cestáře v Krkonoších nedám dopustit. Velice jsem meditoval, a proto i tato skvělá práce vzhledem k mému vnitřnímu rozpoložení se nakonec ukázala být již nevhodnou. Navenek se to projevila tak, že jsem se dostal do vnitřních otrokářských spárů majitele firmy až jsem této jinak skvělé, ale přece jen světské práce dobrovolně musel zanechat z důvodu svého duševního zdraví. Tehdy jsem se ale dočetl v jógové literatuře důležitou myšlenku, že když uzraje čas, tak máme opustit i svá zaměstnání, to znamená žít jen z almužny a pozorovat jen Boha jak je v srdci usídlený. Práci máme ponechat těm, které Bůh pro to má. Tak jsem to poslechl a začal přemýšlet že budu žít jak se u poustevníka sluší a patří již jenom z almužny, to znamená z lidské dobrotivosti, což mi vyhovovalo vzhledem k mému značně pokročilému svému filozofickému nazírání tohoto problému. A Bůh se o mě opět postaral. Inspiroval mne abych vzal do rukou misku a obešel s ní a obrázkem svatého Františka z Assisi - to na vysvětlenou ve své kutně náměstí ve Spišské Nové vsi. A opravdu, k mému úžasu, lidé sami mi do této misky za zvuku mých manter dávali velmi štědře finanční prostředky, takže jsem vždy na týden po takové obchůzce za almužnou mohl zmizet zase v horách a posadit se do meditace v jeskyni. Lidé ve městě byli potěšeni mou pohádkovou rolí poustevníka, který k nim sestupoval odněkud z hor a rádi mne podpořili vším potřebným. Tak to funguje pokud jste opravdu duchovní. Tento život z almužny ve Spišské Nové Vsi byl nejsvatější způsob mé obživy. Později, po návratu do civilizace, kdy jsem opustil svou horskou jeskyni na Slovensku, jsem se již vnitřně zdráhal žít opět i v Brně jen z almužny. Neměl jsem k tomu již ty vnitřní kvality, necítil jsem se již toho být hodný. A tehdy mne vnitřní Vyšší pokyn přivedl na myšlenku místo regulérní almužny hrát jen na flétnu u kostelů. Tak jsem před sebe položil misku, usedl na karimatku a začal hrát těch několik nápěvů, které jsem díky Bohu z minulosti znal. Kdo by to byl řekl, že mne hraní na flétnu opět uživí. To byla tedy další Boží vychytávka, jak si udržet vnitřní mír v této všelijaké lidské společnosti, harmonii a skutečnou svobodu a nezávislost poustevníka. Ještě i dnes jsem se z důvodu zažívané nouze uchýlil znovu po mnoha letech ke hraní na flétnu u kostela, a ono to opět funguje s Boží Milostí. Není to sice doslova na zbohatnutí, ale přesto je to velice štědře zaplacená almužna, takže z ní zaplatím své rozsáhlé sponzorské aktivity a ještě mi zbyde i na pokrm vezdejší. Děkuji Bohu za jeho neustálé požehnávání mé duchovní cesty, za trvalý život v relativním blahobytu, soběstačnosti a opravdové svobodě ducha.

Dopis mému Mistrovi Višvagurudžímu Mahéšvaránandovi

NÁHAM KARTÁ PRABHUDÍP KARTÁ
MAHÁPRABHUDÍP KARTÁ HÍ KÉVALAM
ÓM ŠÁNTIH ŠÁNTIH ŠÁNTIH

Drahý Višvagurudží,
rád bych Ti ze srdce poděkoval za Tvé rozhodnutí učinit ze mne svámího. Jsem zcela spokojený, v harmonii a Lásce. Má životem zmučená mysl se zázračně uzdravila. Opravdu Ti děkuji za vše dobré. Budu šťastný, když se uvidíme ve Střílkách v České republice. Mysli na mne a pomodli se za mne k Maháprabhudžímu abych se v příštím životě zrodil jako jogín a svámí v Indii, v Himaláji pod Gangotrí a šel znovu cestou jógy Lásky a Poznání.

"Ten, kdo rozjímá v himalájské jeskyni a pracuje na sobě, aby sám sebe očistil, očišťuje též i svět a pomáhá světu svými duchovními vibracemi. Nikdo nemůže zabránit tomu, aby jeho čisté myšlenky vycházely do světa a přicházely k těm, kteří je vskutku potřebují." (Šrí Svámí Šivánanda z Rišikéše).

Myslím drahý Višvagurudží, že jsem Tě nalezl ve svém vědomí. Jsi mé Nad Já a vedeš mne tímto životem již od narození. Přeji Ti pevné zdraví. V Lásce a úctě

Svámí Gyaneshwarpuri
Brno, Česká republika
28. prosince 2025

Jak jsem se zbavil sošky Milarepy

Měl jsem tuto sošku velmi rád. Vůbec mi nevadilo, že Milarepa byl před svým obrácením k Buddhovi černý mág, který dokonce černou magií zabil několik desítek lidí, kteří ubližovali jeho rodině. Ale při hlubší meditaci u Nadjá mého Mistra jsem se rozhodl přece jen se Milarepy zřeknout. Přece jenom měl pro mne velice zlou karmu. Tím nechci říct, že by byl zlý, když dosáhl v jediném životě Osvícení. Mě se ta soška opravdu zalíbila. Tu mi přišlo pochopení abych ji věnoval brutálnímu satanistovi na bázi černé magie Jiřímu Svozilovi z Josefova u Býčí skály. Hned se mi ta myšlenka zalíbila Tak jsem mu sošku odeslal poštou opožděně k vánocům. Neboť se řídím myšlenkou Ježíše: "Dobře čiňte těm, kteří vás proklínají a nenávidí vás." Tím nechci říct, že by mne Svozil v současnosti proklínal nebo nenáviděl, ale v minulosti takový rozhodně byl. Byl neobyčejně houževnatý a sveřepý, pohotový ke všemu zlému, čímž mne velice zasahoval. Ale já jsem mu to odpustil, neboť již zanechal mého pronásledování na bázi zlého. Jinak bych mu dodnes nedůvěřoval. Projevil totiž pokoru přede mnou a tím i před Bohem, i když jen malou, ale přece jenom zatím dostačující. Proto ho zahrnuji stále dary a nyní mu věnuji svého Milarepy, aby mu šel příkladem na cestě k Osvícení, čili k Bohu. 

Zase jeden satanista vyléčený

Jiří Svozil mladší, jeskyňář z Býčí skály, dnes již bývalý Satanův oddaný, je již dnes pohádkovou bytostí. Jak jsem vás informoval, odeslal jsem mu k vánocům sošku Milarepy, za níž mi dnes upřímně ze srdce poděkoval. Popřál mi vše nejlepší na mé cestě poznání a nazval to pozitivním gestem. Vážím si toho v srdci. Má ji nyní vystavenu na čestném místě ve svém pokoji. Jiří Svozl mladší mne přesvědčuje, že není správné odsuzovat kohokoli, ani když vám snad škodil černou magií. Jiří Svozil šel tedy do sebe jako málokdo z nás vzhledem k tomu, že se dlouho považoval za Satana. Láska a milosrdenství přece jenom vítězí nad zlem. Oni potřebují poznat tuto vyšší duchovní sílu a energii. Tomu mne naučila meditace. Já mám radost z obrácení každého satanisty, posedlého zlým duchem, zlého člověka. Neboť uzdravení nepotřebují zdraví, ale nemocní. Přišel jsem léčit lidské duše. 

Stravujte se asketicky

Vždy jsem přemýšlel, že budu jíst velice skromně. I když jste vegetariáni, ještě to neznamená, že se stravujete zcela zdravě. Mým cílem je omezit všechny sladkosti, tedy i koláče, samozřejně vůbec nejíst čokolády, oplatky, ale dokonce omezit i jogurty, protože jsou zcela nefrantiškánské ceny a já nepodporuji nic, co není taky františkánské, tedy ani předražené vstupenky na satsang ve Střílkách. Ať se na mě nezlobí, ale nechci je vůbec podpořit v hamižnosti po penězích. Místo toho dobrovolně platím velké peníze Višvagurudžímu v Džadanu na bankovní účet. Konečně jsem v těchto otázkách našel harmonii. Dneska jsem si koupil pomeranče na svůj každodenně připravovaný džus, dale banány a suchou bagetku. Tak jsem se nasytil a jsem zcela spokojený. Je to stravování né nepodobné životosprávě mnoha poustevníků na poušti, nebo tam vysoko v horách, například i mého oblíbeného svatého Antonína Poustevníka v egyptské poušti, který po desetiletí na poustevně v poušti jedl jen chléb a styděl se, že vůbec něco jí. Takový asketa chci být podvědomě i já, Gyaneshwarpuri. 

Osvobození

Před třemi roky, v roce 2023 jsem dosáhl vnitřního Osvobození, vtělilo se do mne Božské Já mého Mistra Višvaguru paramhanse svámího Mahéšvaránandy. Od té doby všechny těžkosti duchovní cesty pominuly a já se těším velkému štěstí, zdraví, lásce, míru a harmonii. Skoro po dvaceti letech nezměrného utrpení a ponížení znovu zažívám svůj pravý přirozený vnitřní stav. Jsem duchovně úplně proměněný. 

Rozejděte se pokud chcete pokračovat na duchovní cestě s již nežádoucími přáteli

Dnes jsem se rozešel s dávným přítelem, protože na mne zkoušel své vnitřní síly a energie. Varoval jsem ho několikrát aby to na mne nezkoušel, ale on pořád v tom pokračoval, například je přehnaně komunikativní. On tak získává energii, protože má zcela vyhaslou anahátu, to proto zcela nevěří v Boha a Boží zřízení. Neuposlechl a pořád na mne hrál své psychologické hry na komunikaci, v čemž je velice pokročilý. Až mne to začalo unavovat pořád donekonečna naslouchat jeho přízemním jakoby filozofickým řečem a pořád mu něco nesmyslně vysvětlovat. Prostě jsem se s ním proto rozešel. Nepotřebuji opravdu vyživovat něčí bezbožné nižší já. Tak jsem udělal rázný konec tomuto neustálému vampírování energie. Rozešel jsem se s ním a je mi líp na srdci. Cítím, že jsem se v jeho případě zachoval správně. Ať mi promine a najde si jiný objekt na upírování životní síly Boží. On je v tom velice pokročilý, což není radno podceňovat, nejhorší je že to dělá více méně vědomě a úmyslně. Hned jsem to prohlédl a několik let jsem ho vnitřně vedl, ale zbytečně. Mu vampírování u duchovně nezkušeného pokročilejšího člověka stačí. A je zcela bez pokory. To mne ve skutečnosti varovalo, abych dal ruce od něj pryč a nechal ho jeho vlastní karmě, která jemu osobně v podstatě vyhovuje. 

Zaútočil na mne černou magií Satan z Bosonoh.

Je to člověk - schizofrenik z okruhu žáků "velkého" všeobecně známého "mistra" Petra Špačka z Brna-Bosonoh, tedy z vesmice v níž žiji. Vůbec jsem netušil, že tu žije tak nemocný neléčený člověk, satanista na bázi kumulovaných extrémně nebezpečných zlých schopností. Nejdříve mne oslovil mobilem a hned na mne vychrlil klatby. Tak jsem mu zavěsil načež mi odeslal několik desítek anonymních sms a emailů s extrémně zlým obsahem. Takoví Satanovi oddaní jsou extrémně nemocní a nebezpeční lidské společnosti a měli by proto žít v ústraní psychiatrického ústavu či ve vězení. Kdybych intenzivně nemeditoval, byl bych jako většina z vás při setkání s takovým Satanovým monstrem zcela bezmocný. Já jsem s ním však meditačně komunikoval a tím jsem ho poněkud v jeho nenávisti znejistil. Neradím vám vůbec abyste si začínali cokoli se satanismem. Dodnes mám mobil zahlcený jeho sms. Je to nachystáno pro policii, pokud by se o Satana z Bosonoh zajímala. Ale já jsem přesvědčen že tento Vesmír umí omomu satanistovi - Satanovi nachystat past a dostat ho do vnitřního vězení jeho karem. Současně v souvislosti s tímto atakem se definitivně zříkám rovněž podle mého názoru již nemocného, i když v tomto případě v pozitivním smyslu slova, Petra Špačka z Bosonoh a přerušuji s ním styk. To on na mne ve skutečnosti tohoto Satana podvědomě poslal protože o mne po Bosonohách trousí negativní informace a klepy. Takže dost bylo vlivu Petra Špačka, který dokonce kandidoval na bosonožskou radnici! To on velký kalhotkový a podprsenkový mistr, jak jsem o Petrovi napsal ve své knize Cesta poustevníka, mi poslal tuto extrémně zlou karmu. Petr Špaček opravdu sešel. Jeho kontakty z hospod jsou opravdu mírně řečeno podivné. Varuji ho kam ve skutečnosti s takovými přáteli jde. Petr je zajisté veliký mystik, ale jeho poznání je bohužel jak se mi jeví již zastaralé a omezené. To proto mne nechápe a je ze mne zklamaný. Takže omezené vědomí bez Napojení na Božské Já. A to je údajně Velký Mistr. Já se směji. Já se směji!

Jak postupovat při ataku černou magií.

Ze všeho nejdříve si uvědomte, že je ve vás Bůh a to vás chrání. Potom se za Satana před svým oltářem pomodlete. Stačí k Archandělovi Michaelovi a Ježíši. Pak ale zlého zcela ponechte na vyřízení jeho karmám ve vesmíru. Můžete se pokusit s ním komunikovat, ale on je ovládán démonem lži, takže to příliš nedoporučuji, pokud nejste kontemplativní lidé pokročilí v meditačním umění na bázi exorcismu. Proto jen utichněte a už se jim nezabývejte. Satan je nemocný člověk, který chce z vás vysávát vaši pozitivní duchovní energii, zcela ji vás zbavit a vyčerpat. Proto mu žádnou energii dobrovolně neodevzdávejte. Pošlete takovéto satanisty do psychiatrické nemocnice. Taky nedoporučuji zlému žehnat, jak se domnívají křesťané. To se mi jeví příliš slabé. Je třeba dosáhnout nikoli komunikace se zlem, ale vnitřního Ticha a toto Vesmírné Ticho zlému člověkovi zprostředkovat. To ho zklátí do pekelné propasti kam patří, protože se vědomě přidal na stranu Zlého a vydával se za Satana. Rozhodně s nim nemějte soucit. Musíte být ve vztahu k němu tvrdí a nekompromisní. Tito lidé jsou velice nebezpeční této společnosti, ale já dokážu je ukázňovat a zbavovat zlých schopností jako mnich a jogín. Samozřejmě z moci Boží. Oni spoléhají na to, že se jich budete bát. Ale toho se v mém případě zcela jistě nedočkají. Je to sice značně nepříjemné, ale výjdu z tohoto boje který jde životem pokaždé vítězně. Já tyto lidi nevysvobozuji z pekla, já je posílám do vězení zlých karem.

Satan z Bosonoh ačkoli extrémně zuřil, nenáviděl mne a vyhrožoval vším možným se už neukazuje

Nechci to však zakřiknout. Mě to vyhovuje, že už neobtěžuje esemeskami a emaily plnými negativity a zlé síly, kterou jsem mu na radu svého vnitřního Mistra odejmul. Možná však, že stále spoléhá na svou černou magii, ale to mu vůbec nedoporučuji nacvičovat, pokud nechce poznat tvrdou pěst Boží. Nepředbíhám však událostem. Možná že ho Někdo za mnou ukázňuje a pokořuje v důsledku mého nezájmu o jeho osobu. Kdepak Satan. To je plně rozvinutá schizofrénie. Ten, kdo útočí na jogína musí být duševně nemocný. Náham Kartá Prabhudíp Kartá.

Projekt poustevny svámího Gyaneshwarpuri na skále Vepřek ve Křtinském údolí.

Tuto žádost o vyjímku ze zákona o ochraně přírody si na ministerstvu podám až odejde do nebe má maminka, kdy budu v okamžiku dramatické změny a pokusím se vyjasnit směr svého života poustevníka pro další období až do mé smrti. Chci založit něco nadčasového, co se vepíše do historie Moravského krasu. Nestačí mi povolení meditovat jen v jeskyních BEZ OHNĚ, to je k nevydržení, hlavně v zimě. Právě naopak. Potřebuji útulnou dřevěnou chatičku minimálních rozměrů s kamny nebo krbem pro mou meditaci a modlitbu duše. Vypracuji projekt a odešlu ho na ministerstvo. V něm vyložím, že jsem jako poustevník znevýhodněný oproti jiným subjektům normálně oficiálně působících v Moravském krasu, například speleologů, kterým byly chaty pro potřebu speleologických základem ze zákona povoleny. Nezajímá mne, že už nechtějí povolovat. Já k tomu mám právo a budu se ho dovolávat aktivně na těch nejvyšších místěch politickou mocí. Pokud neuspěji, tak z Moravského krasu z Principu odejdu. Je to tedy na zvážení, jestli i poustevník může normálně v Moravském krasu bez útisku existovat a plnit své duchovní poslání a povolání.