Arnošt Hloušek, otec habrůvecké speleologie a nestor Křtinského údolí.

Pokusím se vybavit všechny okamžiky, které jsem prožil s otcem Arnoštem. Především vám musím říci, že jsem ho měl rád jako věkem staršího člověka a kamaráda. Seznámili jsme se na Habrůveckém ponoru v roce 2005. Právě jsem virguloval anomálii, pod níž teče Habrůvecký potok do podzemí, když tu ke mně přistoupil starší muž. Tak jsem se seznámil s Arnoštem Hlouškem z Habrůvky, žijící legendou speleologických průzkumů zejména ve Křtinském údolí, který byl členem speleologické skupiny ZO 6-05 Křtinské údolí. Arnošt mne chvíli pozoroval v mém počínání, a pak se dal se mnou do řeči. Neměl vůbec žádné výhrady k tomu, že se nacházím na cizím zájmovém území. Právě naopak, byl rád, že tu jsem! Netrpěl vůbec zájmovou fóbií jíž trpí tolik méně významných jeskyňářů. Přijal mne do svého laskavého srdce a nevadilo mu, že jsem na Habrůveckou plošinu "přivandroval" odněkud z jihu z plošiny Skalka. Měl mě rád a měli jsme se vzájemně v úctě. To jsem ještě netušil, že přede mnou stojí nejstarší žijící veterán speleologických výzkumů pravděpodobně celého Moravského krasu, jehož jméno je poprvé uvedeno ve speleologické literatuře v prvním zveřejněném soupise členů Českého speleologického klubu pro zemi Moravskoslezskou v Brně v časopise Československý kras z roku 1949. Arnošt Hloušek byl pamětníkem takových speleologických velikánů jako byli Antonín Boček, Rudolf Prix a Rudolf Burkhardt. Ve Křtinském údolí s ním speleologickým věkem a významem nemohl soupeřit žádný, ani sám předseda ZO 6-05 Křtinské údolí Miroslav Kubeš. Arnošt Hloušek byl ale neobyčejně pokorný a skromný člověk. Před mým vnitřním zrakem se objevuje jeho milá tvář. Požehnaný Arnoštek! Vzpomínám na ty roky, co jsme spolu bádali v našem Závrtu u Habrůveckých smrků. Byl to skutečný kamarád. Stál při mně, když mne okolní jeskyňáři špinili. Jemu vděčím za to, že jsme závrt vykopali do 13 metrové hloubky. Arnošt byl celým srdcem jeskyňář. Společně jsme snili o objevu v Milarepově propasti. Ochotně točil klikou těžebního vrátku a nestěžoval si na svůj pokročilý věk. Jednou ho rotující klika vrátku zle udeřila do obličeje. Měl zlomený kořen nosu, ale nedal na sobě znát bolest. Brzy se zotavil a opět přišel za mnou na závrt. Bez něj bych tento výzkum nezvládl. V roce 2005, při příležitosti diamantového jubilea 60 let Arnoštových speleologických výzkumů, se sešlo pod památným Habrůveckým smrkem malé společenství přátel, abychom podepsali petici určenou předsednictvu České speleologické společnosti, v níž jsme žádali pro Arnošta Hlouška čestné členství v ČSS. Ale bezvýsledně. Čestné členství mu přes jeho mimořádné zásluhy neudělili!Ale zato mu dali kovovou pamětní medaili za zásluhy o oblasti speleologie. Arnošt byl ale i za ni v srdci neobyčejně vděčný, jako dítě. Arnošt nic nedbal pomluv, které o mně slýchal ve své vlastní skupině ZO 6-05 a stál pevně při mně. Arnoštovo přátelství se mnou ho však stálo mnoho. Pro své přátelství se mnou se k němu postavili členové jeho vlastní skupiny zády, což těžce nesl. Proto nakonec úpně přestal na Výpustek docházet a vzdal se svého členství v ZO 6-05 Křtinské údolí a následně v roce 2008 přestoupil do mého nově vzniklého nezávislého občanského sdružení jménem "Společnost přátel speleologický průzkum poustevník Marek", které pomáhal zakládat. Zdálo se, že rozumí správně i mému poustevnickému životu. Na krutou zimu na poustevně Močová mě zásobil péřovou duchnou. Často a rád jsem ho navštěvoval u něj doma v Habrůvce. Tehdy jsme se posadili na schody u něho na zápraží, jeho usměvavá žena mi přinesla buchty a čaj a Arnošt začal vyprávět... Jak to bylo tehdy na Závrtu na Lazech náročné a nebezpečné. Skoro se tam smířili se smrtí, když v podzemí závrtu zabloudili. Emanuel Jašek pak vlezl do nějaké postranní chodby, která není zakreslená v mapě, a dlouho za ním Arnošt naslouchal ozvěně jeho vzdalujících se kroků. Šel někam do neznáma směrem k Závrtu u babické stezky. Vzpomínal též na své výzkumy v Babické chodbě Výpustku, v Jestřábce, Ponoru na Slaniskách, Arnoštce, kterou objevil, Vinckově či Závrtu u Klostermannovy studánky. Tam všude zanechal Arna své nesmazatelné stopy svou nezměrnou pracovitostí. Nesmím zapomenout ani na Děravku, jejíž výzkum se mnou slavnostně zahajoval, ale pak se do výzkumu pro svůj pokročilý věk už nezapojoval. Sledoval však naše speleologické počínání z ústraní svého domova v Habrůvce, kde jsme ho s Milanem Hnízdem pravidelně navštěvovali. Co říct o Arnoštu Hlouškovi na závěr? Byl to prostý, osvícený vesničan, který prožil celý život v Habrůvce a okolních lesích. Do kostela moc nechodil, ale byl věřící. Příroda mu byla bližší než kostel ve Křtinách. V ní nacházel odpověď na své otázky. Mír jeho dušičce. Odpočívá na hřbitově ve Křtinách. Zapálil jsem za něj na oltáři kalíšek. Takový byl Arnošt Hloušek, můj kamarád.

"Největší chyba je, neuposlechne-li žák Mistra. Seberealizovaný Mistr zná minulost, přítomnost a budoucnost. Ví, co se stane. Proto se jeho slova plní, i když připadají žákovi nepravděpodobná. Mistr není obyčejný člověk a jenom nezralý a neprozřetelný žák nerozezná Božskou Podstatu za jeho lidským zjevem. Guru nekřičí, když chce něco naléhavého sdělit. Nikoho k ničemu nenutí. Učiní poznámku, varovné gesto, náznak, a je na nás jak jsme pozorní a vnímaví, jak dovedeme usuzovat a rozvažovat a máme li dost pokory k tomu, abychom poslechli, pokud si sami nedovedeme učinit správný soud."

Paramhans svámí Mádhavánanda

Lila Amrit, Život Božského Mistra šrí Maháprabhudžího