Bůh se o vás postará, když jste poustevníci - říká vám to i Ježíš a všechna svatá písma.

I když jste mniši, či poustevníci, budete potřebovat nějaký způsob, tzv. vychytávku, jak přijít k penězům pro prosté živobytí. Má první taková vychytávka, když jsem před téměř 40 roky odešel žít na srub do lesa, byl vlastní řidičák skupiny C a E, to znamená na náklaďák a dokonce i na kamión s návěsem. K tomuto řidičáku jsem přišel zdarma jako voják základní služby. Tak jsem měl zajištěn zdroj obživy tzv. druhého výučního listu. Takže od začátku své duchovní cesty netrpím v žádném případě hmotnou nouzí či nedostatkem. Právě naopak. Vždy to bylo řízeno vyšší inteligencí tak, že jsem byl za svou práci štědře odměněný. Stejně je tomu i u vás pokud jdete opravdu za Bohem. Budete dostávat vize, či spásné myšlenky, jak přijít pohodlně k penězům nutných pro obživu. Později jsem se živobytí jako řidič zřekl a musel jsem si najít jiný zdroj obživy. Práce u Charity či na ekologickém středisku mi sice přinášela vnitřní uspokojení, ale nebylo to dobře zaplacené. Já jsem však měl vždy filozofii, že je třeba, ale jen po krátký čas intenzivně tvrdě pracovat, a potom za získané peníze odejít do hor a do lesů jen svobodně žít a meditovat po co možná nejdelší čas. Jako vždy jsem i nyní dostal spásnou myšlenku jak to vyřešit prakticky. Bylo to ohromné veliké štěstí. Dozvěděl jsem se totiž, že dokonce v České republice lze pracovat v přírodě na horách při rekonstrukci turistických chodníků a cest. Tato práce na mne čekala v nejvyšších českých horách Krkonoších. Tak jsem tam zavítal a pro svou nezměrnou pracovitost jsem byl hned odměněn 70 korunami na hodinu čistého zisku, přičemž se pracovalo deset hodin denně, což byla na konci 20. století značně vysoká finanční odměna. Opět jsem žil v dostatku a mohl odcházet na dlouhá období meditovat do jeskyně na horách. Tak se Bůh o mne stále staral. Opravdu na tuto tvrdou manuální práci s kameny horského cestáře v Krkonoších nedám dopustit. Velice jsem meditoval, a proto i tato skvělá práce vzhledem k mému vnitřnímu rozpoložení se nakonec ukázala být již nevhodnou. Navenek se to projevila tak, že jsem se dostal do vnitřních otrokářských spárů majitele firmy až jsem této jinak skvělé, ale přece jen světské práce dobrovolně musel zanechat z důvodu svého duševního zdraví. Tehdy jsem se ale dočetl v jógové literatuře důležitou myšlenku, že když uzraje čas, tak máme opustit i svá zaměstnání, to znamená žít jen z almužny a pozorovat jen Boha jak je v srdci usídlený. Práci máme ponechat těm, které Bůh pro to má. Tak jsem to poslechl a začal přemýšlet že budu žít jak se u poustevníka sluší a patří již jenom z almužny, to znamená z lidské dobrotivosti, což mi vyhovovalo vzhledem k mému značně pokročilému svému filozofickému nazírání tohoto problému. A Bůh se o mě opět postaral. Inspiroval mne abych vzal do rukou misku a obešel s ní a obrázkem svatého Františka z Assisi - to na vysvětlenou ve své kutně náměstí ve Spišské Nové vsi. A opravdu, k mému úžasu, lidé sami mi do této misky za zvuku mých manter dávali velmi štědře finanční prostředky, takže jsem vždy na týden po takové obchůzce za almužnou mohl zmizet zase v horách a posadit se do meditace v jeskyni. Lidé ve městě byli potěšeni mou pohádkovou rolí poustevníka, který k nim sestupoval odněkud z hor a rádi mne podpořili vším potřebným. Tak to funguje pokud jste opravdu duchovní. Tento život z almužny ve Spišské Nové Vsi byl nejsvatější způsob mé obživy. Později, po návratu do civilizace, kdy jsem opustil svou horskou jeskyni na Slovensku, jsem se již vnitřně zdráhal žít opět i v Brně jen z almužny. Neměl jsem k tomu již ty vnitřní kvality, necítil jsem se již toho být hodný. A tehdy mne vnitřní Vyšší pokyn přivedl na myšlenku místo regulérní almužny hrát jen na flétnu u kostelů. Tak jsem před sebe položil misku, usedl na karimatku a začal hrát těch několik nápěvů, které jsem díky Bohu z minulosti znal. Kdo by to byl řekl, že mne hraní na flétnu opět uživí. To byla tedy další Boží vychytávka, jak si udržet vnitřní mír v této všelijaké lidské společnosti, harmonii a skutečnou svobodu a nezávislost poustevníka. Ještě i dnes jsem se z důvodu zažívané nouze uchýlil znovu po mnoha letech ke hraní na flétnu u kostela, a ono to opět funguje s Boží Milostí. Není to sice doslova na zbohatnutí, ale přesto je to velice štědře zaplacená almužna, takže z ní zaplatím své rozsáhlé sponzorské aktivity a ještě mi zbyde i na pokrm vezdejší. Děkuji Bohu za jeho neustálé požehnávání mé duchovní cesty, za trvalý život v relativním blahobytu, soběstačnosti a opravdové svobodě ducha.