Duchovní zkušenosti z ášramu Džadan v Indii.

Na přelomu let 2007 až 2008 jsem byl poprvé na osobní pozvání mého Mistra Paramhanse Svámího Mahéšvaránandy na védských studiích v jeho ášramu Džadan ve státě Rádžastán ve střední Indii. Jednalo se o pobyt zdarma založený na principu intenzivní karmajógy, tedy práce pro ášram. Svámíjího pozvání bylo písemně vystaveno na pět let, ale já jsem kvůli povinnému přerušení pobytu v Indii v důsledku svého půlročního víza vydržel v ášramu při opravdu tvrdé práci jen půl roku. Celou tu dobu jsem jako profesionální kameník vyškolený kamenickému řemeslu na horských cestách v Krkonoších, stavěl kamenný okruh okolo rozlehlé rajské zahrady uvnitř ášramu. Byl jsem z té práce vysílený a často jsem z ní odbíhal do kanceláře připojovat se na internet, abych zjistil co se děje za mé nepřítomnosti na mých speleologických pracovištích na Habrůvecké plošině v Moravském krasu. Ale tuto kamenickou práci jsem přesto dokončil ve výborné kvalitě, za což mi Svámíjí poděkoval a věnoval dva opravdu mimořádné dary. Tím prvním byla tradiční slaměná védská jógová poustevna na osamělém místě "v poušti" na dohled od kolosálního Óm ášramu, na místě kam nikdo nechodil. V Óm ášramu, který se tehdy ještě stavěl, mne Svámíjí ubytovat nechtěl, neboť dobře rozumí mé poustevnické duši a tímto svým darem poustevny mou cestu poustevníka v podstatě v ášramu uzákonil a legalizoval, což byl v té době dosud nevídaný a neslýchaný Svámíjího počin. Udivovalo mne, že mi Svámíjí důvěřuje a ponechává osamoceného v poušti mezi hady a štíry. Já sám jsem mu byl za tento dar mimořádně vděčný, přestože poustevny jsem příliš nevyužil v důsledku mého předčasného odletu do Evropy. Současně jsem byl poněkud zklamaný, neboť jsem vnitřně očekával zázračné zjevení Maháprabhudžiho a jeho odpuštění mých karem, které mne tehdy opravdu zle sužovaly. To se ale tehdy ještě nestalo a i proto jsem nakonec dobrovolně odcestoval do Assisi v Itálii, za svatým Františkem z Assisi. Ten druhý dar byl neméně pozoruhodný, alespoň z mého subjektivního hlediska. Jednou jsem totiž v ášramu při práci s bolestí vnitřně neslyšně vykřikl k Bohu svou prosbu o amulet. Tento neslyšný výkřik, který vyšel spontánně - nevím od koho - z hloubi duše nemohl nikdo slyšet. Přesto se to Svámíjí dozvěděl a krátce nato mi takový amulet osobně věnoval! Tak jsem s jistotou poznal, že je absolutně jasnozřivý a že ví co se odehrává v srdcích a myslích bhaktů v ášramu, že ví o mně všechno a snaží se mi vyhovět. Tímto amuletem bylo "obyčejné" svítící plastové srdce na baterky, které mi pověsil na krk, když předtím viselo na Svámíjího hrudi. Cítil jsem, že je to symbolický mystický dar. Dodnes na to své překvapení nad Svámíjího jasnozřivostí vzpomínám s opravdovým úžasem. Třetí mimořádnou zkušeností z džadanského ášramu bylo, že mi dali od začátku pocítit, že jsem pro ně vznešená návštěva, i když já sám jsem se tak pro svá vnitřní trápení rozhodně vůbec necítil. Ale dali mi například speciální symbolickou vznešenou brahmánskou karmajógu, spočívající v tom, že jsem čistil chrámové liturgické předměty, například zvon a podobně. Dále mne pozvali k úklidu nejsvětějšího místa v ášramu, místnosti v níž žil sám Holygurudži, Mistr mého Mistra Paramhans Svámí Madhávananda, autor svaté knihy Jógy v denním životě "Lílá Amrit" o životě Maháprabudžího, jehož byl zase on oddaným žákem. Nebo mne mladý svámí, který si mne vzal na starost pozval sloužit bohoslužby v Šivově chrámku. Při tomto obřadu jsem mohl dokonce být s ním uvnitř Šiva Templu, zatímco ostatní bhaktové zůstávali přihlížet jen z venčí. Mám na ášram Džadan tedy velice pozoruhodné a pozitivní vzpomínky a je škoda, že nebylo v mé karmické situaci možné, abych tam vydržel celých pět let, na které mne Svámíjí do ášramu pozval s mnou tušenou předzvěstí, že bych se pak mohl stát svámím, což bylo již tehdy dlouho mé tajné přání. Místo toho jsem se vypravil zpět do České republiky, do Moravského krasu, kde na mne čekaly jen samé velké problémy a nezměrně bolestivé a útrpné, kruté události ze strany mých spolubližních. Ale o tom zde již psát nechci. Jednou to možná ozřejmím v samostatné detailní monografii o své duchovní cestě. Každopádně, kdybych tehdy nedezertoval z Džadanu, mohl jsem se všem těmto negativním událostem ve svém životě vyhnout. Dodnes však ničeho nelituji, neboť jsem následoval volání svého srdce.

"Najednou poznáváte, že nejlepší způsob jak posloužit jinému člověku, je osvobodit jej od připoutaností, které mu brání ve skutečném životě. Chápete, že tou jedinou věcí, kterou máte dělat pro ostatní, je zůstat sám sebou, být pevným v sobě, a pak dělat cokoliv, co děláte."

Ram Dass

Tanec života