Havran, můj první učitel lásky a moudrosti.

Havran v tomto příběhu není jen tak obyčejný pták, ale člověk se jménem Leoš Běluša. Protože se považoval za indiána a jakéhosi šamana, přijal havrana za své totemové zvíře síly. Havran byl v roce 1995 můj učitel moudrosti a přítel. Jsem mu vděčný za jeho pozitivní tvář kamarádství až po okraj naplněné obětavou pravou láskou. Bohužel velmi intenzivně kouřil marihuanu jak se od šamana již očekává a toto kouření se zcela stalo jeho druhou přirozeností. Nikdo si nedokázal představit Havrana nekouřícího, nešlukujícího a nepolykajícího lysohlávky, čímž mi zpočátku připadal něčím netušeným inspirující, jako Carlos Castaneda když se setkal s donem Juanem. Takové opravdu bylo mé tehdejší setkání s tímto velmi duchovním Havranem. Varovné symptomy byly tehdy velmi nenápadné, a proto jsem si je neuvědomoval. Později se naše cesty změnily, když jsem se vydal cestou usilovné očisty a jógy. Tehdy na mne začal hledět s úctou jako na svého duchovního učitele a na vlastní žádost se stal mým žákem. Tento příběh je o tom, že na cestě poustevníka nemáme nikoho přijímat příliš důvěrně a anahátu si máme ponechat výhradně jen pro Boha. To jsem však u pokorného, ale kouřícího Havrana neudělal a přijal jsem ho velkoryse do svého srdce. Opravdu jsme si byli velmi blízcí. Pak se všechno změnilo, Havran mne začal bez příčin nenávidět, s čímž se mi upřímně svěřoval s lítostí sobě vlastní. Jednoduše už nezvládal a neunesl mé zvýšené duchovní energie a mlčení poustevníka z kapličky svaté Anny na Staré hoře v Krkonoších a začal se jim intenzivně vzpírat. Samozřejmě že v dobré víře, že mi tím pomůže. Úplně ho to ovládalo. Jak jsem poznal, hleděl na mně nemocně a nakonec na mne začal doslova útočit s veškerou svojí duchovní silou s podvědomými katolickými pseudoargumenty o Ježíši a jeho jediné samospasitelné cestě k Bohu, umožněné pouze v katolické církvi. Neboť zjistil, že je kupodivu horlivý katolík, nikoli již indiánský šaman. Taky mi předhazoval, že jsem opustil maminku, když jsem odešel do hor, čímž se mi začal plést do mých osobních záležitostí. Tak jsem poznal z vlastní zkušenosti jak se předávají mezi lidmi duševní poruchy a nemoci. Opravdu mi tehdy mlčením velmi otevřenou anahátu poškodil svými jízlivými útoky, což jsou reálně existující síly, jak jsem se měl možnost přesvědčit. Já jsem však jen stále mlčel a v srdci jsem se bohužel musel s Havranem rozloučit Přesto se mi zjevoval astrálně dokonce i v meditační jeskyni, kdy na mne hleděl značně jízlivě a negativně. Vnitřní vztah a propojení s nějakým druhým člověkem v anahátě je tedy u poustevníka nežádoucí. To je typické u všech světských lidí. K poustevníkovi se musíme přibližovat ohleduplně, s úctou a pokud možno s pravou zbožností a pokorou před Bohem. Jinak svou pokladnici v srdci za nic na světě neotevře a vy od něj nic vnitřního nezískáte do svých životů. Havran se tedy "zbláznil", to znamená že se stal normálním. Zapomněl na svou životní duchovní cestu a jen se oženil. Z vlastní vůle se stal nikoli trapistickým mnichem, ale světským hospodářem. Vzhledem ke svému poškození drogami ale v podstatě správně. Z mého pohledu zapřel vnitřní volání Ježíše v srdci a stal se z něj jen typický pravidelný účastník nedělních katolických bohoslužeb. Zajisté je dnes zcela "normální". Havranův příběh je o tom, co z duchovního člověka udělá obyčejné kouření trávy a pojídání houbiček. Samozřejmě se ani nestal vegetariánem a vyjadřoval se urážlivě například o svatém Antonínu Poustevníkovi, slovy že byl nemocný. Tak jsem poznal s kým mám dnes v Havranovi tu čest. Už dvacet let jsem se s ním neviděl. Dnes má domek na samotě na venkově, kopec dětí a je jistě spokojený a šťastný. Tak to chtěl realizovat v tomto životě. Já se raději nepřibližuji.

"Sebedůvěra bojovníka není sebedůvěrou průměrného člověka. Průměrný člověk hledá jistotu v očích přihlížejících. Tomu pak říká sebedůvěra. Bojovník usiluje o bezchybnost ve svých vlastních očích a říká tomu pokora. Průměrný člověk je připoután ke svým bližním, zatímco bojovník je připoután pouze k nekonečnu."

don Juan