Hradisko u Bosonoh mého dětství, aneb proč uctívat druidy.
Archeologickými výzkumy bylo zjištěno, že hradisko bylo osídleno v pravěku v pozdní době kamenné (eneolitu) jevišovickou kulturou a v halštatu horákovskou kulturou. Hradisko u Bosonoh je docela obyčejné místo v lesích, v něž se zastavil čas. Je to svaté nepochopené místo obce Bosonohy, na které dodnes navzdory blízkosti brněnské aglomerace nevedou žádné cesty, jen těžko znatelné pěšinky mezi duby. Je to posvátné místo mého života. Již v roce 1982, když mi bylo čtrnáct let mi zničeho nic přišla velice záhadná myšlenka, abych zjistil co se na tomto hradisku v lesích za naší vesničkou nalézá. Proto jsem zde toho roku prováděl svůj poměrně intenzivní dětský archeologický průzkum. Na ostrožně opevněné valy jsem založil několik průzkumných sond hlubokých asi 30 centimetrů z čehož jsem zjistil že mělko pod povrchem se nachází překvapivě veliké množství robustní pravěké keramiky dělané bez hrnčířského kruhu. Ze země jsem vyzvedl stovky střepů. K tomu jsem objevil i několik zajímavýchd předmětů: především přeslenů, hliněných válečků nejasného účelu, úlomek ručního drtidla a pazourky. Po tomto zjištění jsem své výzkumy ukončil a již jsem se k nim nevrátil. Psal se rok 1982 a opravdu jsem měl čtrnáct let. Tak jsem procitl z dětství a pod mýma nohama se začala odvíjet duchovní cesta. Začal jsem číst spontánně samostatně v tomto věku Bibli a odešel jsem do Moravského krasu, nejdřív jako tramp, později jako jeskyňář. Domnívám se, že v pravěku žili na hradisku druidi. Kdo byli druidi? V keltské předkřesťanské společnosti kněží, věštci, básníci, poustevníci, léčitelé, duchovní zasvěcenci. Na hradisku je jejich blízkost dodnes přímo fyzicky cítit. Možná, že jsou inkarnováni do dubů zdejších rozsáhlých dubových porostů, v což věřili. Myslím si, že někteří druidi jsou neviditelní a možná že na hradisku stále astrálně žijí. Proto jsem jim vybudoval malý oltář a samotné hradisko uctívám. Na oltáři v lese zapaluji kadidlo a přináším různé malé dary, například jmelí, mušličky, svíčky ap. Druidi věřili v totéž co my jogíni a hinduisté, v reinkarnaci. Druidi si tím byli jisti, a proto měli před smrtí jen malé obavy. Věřili, že duše nehynou, ale po fyzické smrti přecházejí z jednoho těla do druhého. Domnívám se, že mne druidi motivují abych je hledal a našel ve všem co jest v přírodě: ve stromech, v ptácích, zvířatech, trávě, mechu, kapradí, skálách a kamení, ve vzduchu i ve vodě. Nosili bílý šat na znamení čistoty, a protože bílá je v přírodě vzácná. Žili v osamění lesa jako poustevníci. Byli proto velkými znalci přírody, a zcela jistě velkými Božími mystiky, proroky a zasvěcenci do Božích mystérií. Když přišlo do našich zemí křesťanství, tak druidi prý nikam neodešli, ale pokojně a mírumilovně splynuli s novým obyvatelstvem a přijali křesťanskou víru. Tím zaniklo povědomí o tisíce let staré moudrosti druidů tohoto velice starobylého náboženství zde na Zemi. Dodnes je to na bosonožském hradisku od nich asi začarované. Nevím čím to je, ale jímá mne úcta a Láska k těmto starým druidům!"
"Aby byl člověk s Bohem, musí se prostě stáhnout z vnějšího světa a udržovat kontakt pouze s Bohem. Je to prosté. nabídni svou duši Pánu. Pak již není zapotřebí ničeho."
Svámí Ráma
Život s himalájskými Mistry