Jak jsem dostal posvátnou dýmku.

Bylo to jednoho mrazivého večera mezi Vánocemi a Silvestrem L.P.1995. Žil jsem na srubu Ponor v lesích Moravského krasu, v blízké Sluneční zemi stálo několik indiánských tee-pee a právě vrcholilo snad nejkrásnější období na mé duchovní cestě. Pár krásných mladých lidí zde žilo spolu se mnou v lesní komuně svůj dětský sen. Pracovali jsme jako lesní dělníci při pálení klestí, ale v srdci jsme byli všichni bojovníci. Toho prosincového večera se před dveřmi mého srubu ozvalo zakrákání. Otevřel jsem dveře a do vyhřáté místnosti se nahrnul venkovní mráz. Venku stál Havran. "Pojďme si zakouřit", vybídl mne. Vzali jsme deky, zhasl jsem petrolejku a zakrátko jsme oba zmizeli v temném lese. Věděl jsem, že budeme obřadně kouřit posvátnou dýmku. Havran k této slavnosti vybíral silné dny, většinou úplňky. V tichosti jsme došli do Posvátného háje a objali duby. Přitiskl jsem se hrudníkem ke kmeni a políbil jeho drsnou kůru. Pohlédl jsem vzhůru do koruny, v tuto roční dobu zbavené listí. Její silueta se rýsovala proti temnému hvězdnému nebi. Očekával jsem znamení. A můj milý dub mě pozdravil. Přestože vládlo bezvětří, zašuměl svými větvemi. Deky jsme položili na sněhovou peřinu na kořenech stromů a usedli na ně se zkříženýma nohama. Seděli jsme zády opření o kmeny dubů, obličeji k sobě a naslouchali nočnímu vyprávění lesa. Mlčeli jsme. Po chvíli začal Havran plnit dýmku a za hlubokého soustředění obětoval tabák všem světovým stranám. Na sever, na jih, na východ a na západ, nahoru Vesmíru a dolů Matce Zemi. Bral tabák po špetkách a vkládal do dýmky. Tmu lesa prořízl plamének zápalky a na okamžik ozářil Havranovu tvář. Byla to tvář indiánského šamana! Ústí dýmky se oranžově rozžhavilo a vzduch zavoněl tabákovým kouřem. S úctou, důstojnými a ladnými pohyby vydechoval kouř do všech šesti stran a poté mi podal dýmku. Vdechoval jsem vonný tabákový dým a snažil se procítit, jak do mne vstupuje celý svět. Ucítil jsem jednotu a harmonii s Vesmírem. Uvědomil jsem si hloubku a krásnou symboliku obřadu, při němž se spojují všechny elementy. Byla to chvíle magického prohlédnutí. Dokouřili jsme. Havran dýmku vyčistil a najednou jsem ucítil, jak mi ji vkládá do rukou. "Jsem jenom nástroj", řekl tiše. Bez dalších slov se zvedl a zmizel v temnotě lesa. Kamenná hlavička dýmky byla dosud teplá a hřála mě ve zkřehlých dlaních. Připadal jsem si jako v neskutečném snu. Je konec 20. století nebo o pár století dřív a my jsme kdesi na svobodných indiánských pláních? Kde končí pohádka a kde začíná "skutečnost"?Uplynuly dva dlouhé roky. Karmické mlýny mě vyvedly z lesů do civilizace, kde jsem často s dojetím a slzami v očích vzpomínal na krásu našeho života v přírodě a zejména na onen večer v Posvátném háji. Naše večerní ohně ve Sluneční zemi se proměnily v popel, indiánské ležení zarůstá mlázím, ale posvátná dýmka vždy měla tu kouzelnou moc vyvolat záplavu radostných vzpomínek na všechny ty chvíle, na lesní bojovníky, mé druhy, kamarády. Její kouření bylo pro mne modlitbou i meditací. Pak jsem se vrátil zpět do lesů, ale jaksi proměněný. V meditaci jsem pochopil, že vše co hledám je ve mně. Že mé srdce je bránou a láska je klíčem k ní. Jenom tam je třeba hledat zdroj štěstí. A tak opět po letech usedáme se Havranem na Ponoru v Posvátném háji. Je již vlhký podzim, zády se opíráme o naše milé duby a kouříme posvátnou dýmku. Naposledy. Ještě ji políbím a nožem vyrývám do Matky Země hluboký zářez. Mezi kořeny naších dubů ji vracím tam odkud vzešla. Ale vím, že zůstane ve mně, v mém srdci navždy.

"Svámiové a jogíni jsou lhostejní vůči urážkám stejně jako vůči chvále. V Bhagavadgítě říká Krišna Ardžunovi: "Poté co se vzdáš plodů svých činů, následuje mír. Kdo je stejný k nepříteli i k příteli a stejně tak k poctě i potupě, v horku i chladu, slasti i strasti, oproštěn od ulpívání, kdo nerozlišuje hanu a chválu, zachovává mlčení, se vším je spokojen, je bezdomý, je neochvějné mysli a pln oddanosti, takový člověk je mi drahý."

Paramhans svámí Mádhavánanda

Lila Amrit