Jeskyně Doupě Trampů, má trampská osada.

Křest mé duchovní cesty, když jsem ukončil své archeologické výzkumy na Hradisku u Bosonoh, pokračoval v roce 1982, když mi bylo čtrnáct let v téměř neznámé jeskyni v Hádeckém údolí v Moravském krasu. Tak jsme tehdy jako trampové osídlili s kamarádem Václavem Peřinou - Tašunkou malou jeskyňku skrytou ve skalách, které jsme říkali Doupě, ale oficiálně ve speleologii se jmenuje "Trampů". Tehdy se mi zdála být tak osamělá, že jsem míval pocit, že bych tam mohl žít rok, a přesto by o mně nikdo nevěděl. Tady to ve skutečnosti všechno začalo. Tady jsem procitl z dětství a pod mýma nohama se začala odvíjet duchovní cesta. To nejkrásnější jsem zažíval právě zde, neboť zde bývalo mé srdce nejčistší. Zde jsem prožil u plápolajícího ohýnku svou první osamělou noc, kdy jsem se děsil podivných zvuků nočního lesa a štěkání srnců. Zde ke mně promluvily věky, když jsme ve skalní prohlubni objevili pět tisíc let staré dětské kosti s pravěkými hlinitými střepy. Zde jsem se propadal do meditace, když jsem se po břiše prodíral temnotou vlhkých a chladných jeskynních chodbiček, v nichž je slyšet jen tlukot vlastního srdce. Zde jsem zažíval při prokopávání sedimentů v jeskynním dómu tísnivou chuť samoty, kdy mými jedinými společníky byli netopýři, vrápenci a hluboké přehluboké ticho, jež občas zazvonilo plesknutím vodní kapky o sintrové plotny. Zde jsem sedával na skalním útesu a připadalo mi romantické jen tak sedět a hledět do údolí, psát přitom básně, nebo si číst v Bibli. A ta slova v ní vyslovená mi zde v závanech vánku, jenž šuměl bukovým a lipovým listím, připadala tak důvěrně známá, čistá a jasná, že jsem nedokázal pochopit, proč se jimi lidé tak málo řídí. A právě zde jsem narazil na tajemství, jež se od té doby prolíná celým mým životem, tak jako voda protéká vápencem a stále znovu mě odvádí do lesů a hor. Tajemství, pod jehož vlivem se mi v srdci začala rodit představa svobodného člověka. Představa muže, který žije v osamění lesů a hor. Jen sedí a sedí, nic si nežádá, dny, týdny, měsíce a roky plynou. A jak tak prost vší touhy sedí, osvícený láskou, nehybný ve svém klidu a moudrosti, stává se vším.

"Lepší je vlastní, byť nedokonalá stezka, než sebedokonalejší stezka druhého. Neboť cesta druhého není tvojí cestou."

Bhagavadgíta III, 35