Můj pravdivý život poustevníka.

Poustevníkem jsem od roku 1997, kdy jsem se rozešel se svou mnohaletou životní přítelkyní Kateřinou Sobotkovou, která se mne začala pro můj duchovní zápal bát a já jsem chtěl věnovat svůj život nikoli svatebnímu obřadu a světskému životu, který by následoval, ale jenom Bohu a duchovní cestě, a to důsledně v mnišském osamění. Za tu dobu jsem prodělal pro někoho neuvěřitelnou změnu své osobnosti, ale ubezpečuji vás, že ve svém nitru jsem pořád stejný a jsem stále Sám Sebou, a to již od svého narození. Následoval jsem mnoho let do hor mýtus svatého Františka z Assisi, nyní se zaměřuji na indické náboženství, tedy jógu a hinduismus, v mém případě například na boha všech asketů a modlících se lidí, Šivu. Pro svou poustevnickou filozofii jsem měl četná nedorozumění s "přáteli", například pravověrnými dogmatickými a úzkoprsími "katolíky", a samozřejmě i se satanizujícími nepřáteli. Jednoduše mne přestali mít v úctě a lásce a začali mne doslova nenávidět. Tak fungují ty energie pokud se zdržujte v "jejich" společnosti. To se však po mém vysvěcení na mnicha, vzdání se světských činností (speleologie) a odchodem na poustevnu naštěstí již radikálně zlepšilo. V podstatě jsem se v jejich očích dostatečně zbláznil a od té doby jsem již jakoby "chápaný" a tím i "tolerovaný". Oblékl jsem na sebe totiž mnišské roucho Nového člověka. Za tuto změnu k lepšímu však vděčím především svému Mistrovi Mahéšvaránandovi, který mne z tohoto světa boje duality: dobra a zla, lásky a nenávisti, lži a pravdy jednou pro vždy jako mnicha vysvobodil. Ze všech těchto opravdu mimořádně zlých zkoušek jsem po mnoha pokušeních vyšel nakonec vždy coby vítěz, takže dneska mám obrazně řečeno ve vnitřním bojovém umění jógy černý pás. Při sanjás díkše - vysvěcení na mnicha v roce 2021 jsem upřímně celou svou karmickou situaci vyložil svému Mistrovi Višvaguru paramhansovi svámímu Mahéšvaránandovi a vysvětlil jsem mu, že chci žít jen jako pouhý poustevník v Moravském krasu, tedy zde v České republice (nebo i na Slovensku, Slovenský ráj). Můj Mistr na to nic neodpověděl, ale zdálo se, že je mým pevným záměrem sice poněkud překvapen, ale i výrazně potěšen. Nic tedy navenek neřekl, ale jistě se mnou v mé vizi svobodného člověka souhlasil, jako dosud pokaždé. Od té doby se mi velice daří jako mnichovi následovat svou životní cestu, poustevnictví. Z těchto důvodů již téměř nenavštěvuji žádná veřejná shromáždění - satsangy Jógy v denním životě a zdržuji se raději v ústraní a osamění. Ženám se po předchozích zkušenostech, podobně jako svým bývalým přátelům, s vyjímkou bhaktijoginů, oddaných Bohu, již vyhýbám. Proto je zhola zbytečné mne navštěvovat a vyhledávat. Jediný kontakt na mne je prostřednictvím emailu, na který samozřejmě rád odpovídám. Například poskytuji na požádání duchovní konzultace. Já sám tu nemám od Boha ani od Mistra žádné zvláštní duchovní poslání, či duchovní úkol, s vyjímkou toho že mám usilovat o Poznání - džňánu, dokonce více než o projevy dualitní lásky, tedy služby tomuto světu. Pro tuto džňánu, pro toto Poznání toužím žít trvale jako skrytý nicneznamenající poustevník. Z tohoto důvodu nikoho nic osobně neučím a nikoho nevedu, jak je u džňánajogínů obvyklé, nikomu nesloužím, ani bohužel Mistrovi, dále nepřijímám žádné žáky ani studenty jógy do své blízkosti. Přesto něco činím pro své blížní, ale na to si musí přijít každý sám. Možná že je to ustavičné opakování mantry, Božích modliteb.