Nikomu neradím aby mne napodoboval, ale já si pořídím bojový nůž Uton.

Protože někteří himalájští jogíni nosí symbolicky a z rituálních důvodů nějakou zbraň, například Šivův trojzubec nebo meč, jistě i nůž, rozhodl jsem se i já následovat tuto vyšší moudrost skrytých mudrců a symbolicky se též ozbrojit. K tomu mi slouží útočný nůž Uton oblíbený u české armády a policie. Nemyslete si, že se bojím. Chci jen zastrašovat zlo svojí převahou síly bojovníka vnitřní jógy. Podobně jako u Někým nabízeného fialového baretu, jsem i nyní v případě nabízeného nože silně vzdoroval jeho přijetí. Domníval jsem se, že nůž se k poustevníkovi v kutně vůbec nehodí. Tak plynuly měsíce při váhání zda nůž zakoupit až tu při hlubším zamyšlení se mi ta myšlenka zalíbila, neboť mi příjde romantická v duchu tradičního českého zálesáctví a trampingu. Váhal jsem tedy zda si Uton mám zakoupit, neboť má mentalita a povaha je veskrze mírová, nenásilná a pokorná jako u Františka z Assisi. Jenomže já jsem poznal, že na duchovní cestě jógy již opravdu nejsem pokořený františkán, ale vyšší bytost, jogín. Proto jsem se nad tím vážně meditačně usebrán zamyslel až jsem se odhodlal jít zcela jinou cestou. Říkám tomu být bojovým mnichem. Proto jsem Zlému na očích ozbrojený a pro výstrahu. Opravdu mne mnoho lidí v Moravském krasu bezdůvodně nesnáší, prostě mne nemilují, či přímo nenávidí a proklínají. To je ale již úděl všech duchovních lidí žijících v této zlé lidské společnosti obzvláště v době této kalijugy. Proto jsem to nepodcenil a zavčasu jsem z tohoto boje duality, dobra se zlem, vystoupil a kráčím dál skrytou stezkou nad dualitou, kterou nikdo, kdo na ni není, správně nepochopí. Já to zlým lidem rozhodně nebudu vysvětlovat po dobrém, ale Dévpurujiho bojovým způsobem Mistra jógy. Proto již odmítám být pokorný před zlem a po vzoru indických bohů jsem i ozbrojený abych potíral zlo. Jako Šiva jsem stále uvnitř sebe zcela vyrovnaný a v harmonii. To však ale vůbec nejde říct o mých nepřátelích, co jich mám v Moravském krasu, na bázi Satana. Ti jsou dnes nešťastní, když mne vidí laskavého, milujícího, pokorného a na nikom již nezávislého. Zeptal jsem se policisty Saigona zda je zakázáno nosit v České republice veřejně nůž na opasku, například Uton. A Saigon mi odpověděl, že tomu tak není, že mohu bez obav svůj nůž na opasku normálně nosit, ale raději jen v lese a na poustevně v jeskyni, neboť nosit nůž veřejně v civilizaci, tedy ve městě by mohlo způsobit zvýšený zájem o mou osobu ze strany policie, i když zakázané to není. Lidé například v autobusu nebo šalině by totiž mohli mít ze mne strach, takže je lepší ve městě svůj nůž ukrýt do batohu, a tak to budu činit já. Já jsem jako poustevník v podstatě jako tramp. Jak známo trampové dlouhé nože na opasku běžně nosí a všichni tomu rozumí. Nemají nože na sebeobranu jak by se domníval nějaký paďour, ale jako výraz mužnosti, pro tu romantiku života v lesích a též mají nůž jako jakýsi amulet. Tak to cítím i já.