Proč jsem přestal navštěvovat satsangy pro veřejnost.

Na satsangy nyní nechodím, protože se raději zdržuji v samotě na vnitřním satsangu , jak se u skutečného poustevníka sluší a patří, tedy u novou svého vnitřního Mistra. Poznal jsem, že vnější satsangy jsou důležité především pro zesvětštělou veřejnost, pro něž mají ohromný význam, neboť si tak dobíjí duchovní energií. Ale pro poustevníka, muže samoty, je to naopak ztráta energie. Nevím, já jsem z veřejných satsangů již nenaplněný, někdy jsem dokonce rád když končí a dokonce z nich odcházím před jejich koncem. To se mi však nikdy nestává u vnitřních satsangů v samotě mé poustevny, u ohně v lese, v jeskyni či mnišské cele svého pokoje. Nepotřebuji chodit na dobrovolně-povinné satsangy při nichž se mne ptají, proč na satsangy nechodím. Z tohoto důvodu jsem přestal navštěvovat dokonce i střílecké satsangy, protože jsou zatím bez mého Mistra Višvaguru paramhanse svámího Mahéšvaránandy. Příležitostí k tomuto rozhodnutí bylo, že si ode mne jakožto od mnicha vybírají za vstupenky na satsang, v rozporu s duchovní tradicí Indie, drahé finanční poplatky. Proto jsem se rozhodl se s touto podivnou neduchovní praxí rozejít a až do odvolání, nebo vyřešení tohoto nežádoucího stavu, satsangy, tzn. bohoslužby již vůbec nenavštěvovat a všechen volný čas setrvávat nikoli na vnějším satsangu, nýbrž raději na satsangu vnitřním v ústraní a samotě poustevny. Dokonce i na pozemcích Maháprabhudíp ášramu ve Střílkách mám na jednom zcela nenavštěvovaném místě jednu takovou provizorní poustevnu, kterou mi sice řádně neschválili, ale zdá se že ji tolerují. Na satsang příjdu až se vrátí do Střílek můj Mistr Mahéšvaránanda. Tehdy již pokorně zaplatím stanovený poplatek za vstupenku a půjdu samozřejmě na Višvagurudžího satsang. Ale do té doby budu opravdu raději v duchu Bhagavadgíty se zdržovat v osamění poustevny u nohou svého Vesmírného Přítele a Mistra na vnitřním satsangu.