Rodiče.

Mí rodiče tvořili z duchovního hlediska bohužel nevyvážený pár. Moje maminka byla v mládí dokonce na úrovni anaháta čakry, zajímala se o Carla Gustava Junga a psychologii a filozofii, zatímco můj otec tvrdý chlapec ze Starého Brna byl typická druhá sexuální čakra, se zájmem o ženy. Do hospody však kupodivu nechodil. Proto musel mou maminku do tohoto vztahu doslova ulovit, čímž ji ublížil, neboť chtěla nejdříve vystudovat ekonomii na vysoké škole než se vdá, k čemuž měla všechny studijní předpoklady. Na takovýto vztah s mým otcem nebyla vůbec připravena. Pro rozdílnost duchovních úrovní jim to proto ve vztahu vůbec nefungovalo, skoro každý den se pohádali a někdy taková výměna názorů končila dokonce domácím násilím. A v takovýchto duši zraňujících energiích jsme vyrůstaly my, děti. Zůstali však spolu, pořád se přes ložnici usmiřovali a byli spolu údajně kvůli nám dětem. Já jsem si však již v dětství myslel, že kdyby doopravdy mysleli na nás na své děti, tak by se rozvedli, aby byl doma klid a mír. Nejšťastnější období mého dětství bylo, když otec vycestoval na rok na služební cestu do Afriky. Tehdy maminka celá pookřála a všem nám v rodinném kruhu bylo spolu velice dobře. Otce jsem tedy již od dětství pro jeho násilnickou povahu neměl v úctě a dal jsem mu to pocítit zvýšeným nezájmem o jeho osobu. Přesto i pro mne otec něco dobrého udělal. Zasvětil mne totiž do trampingu, toulání přírodou, neboť za jeho žoviální maskou podnikatele majitele vyvařovny s masitými pokrmy se skrývalo pořád citlivé a romantické srdce trampa. Poté co jsem u svých rodičů názorně viděl jak funguje vztah muže a ženy v manželství, jsem byl samozřejmě velice opatrný na tzv. "svátost manželství" a podvědomě jsem se utvrdil, že konkrétně já se ženit nebudu a budu žít celý život svobodně jako jeskyňář v Moravském krasu. A od tohoto vnitřního skálopevného rozhodnutí jsem měl již jen kousek k poustevnictví a mnišské řeholi. Jak je to všechno pozoruhodně řízené. Kdybych měl příkladné rodiče, tak bych se nevarován jistě oženil a nestal bych se mnichem.

"Jaké je to štěstí nemít vůli, neříkat "já" a zapomenout, kdo jsi a jak ti říkají, a svěřit se s důvěrou Božímu vánku."

Nikos Kazantzakis

Chuďásek Boží. Život sv. Františka