Ve vězení světské duality.

Další kapitolou o níž dodnes nikdo nic s jistotou neví je můj pobyt ve vězení v délce čtyř měsíců naplněných intenzivním opakováním mantry, meditací mantra džapy. Existují dva druhy vězení. Vězení vnitřní v němž žije nevědomky drtivá většina mých spoluobčanů a dále skutečné fyzické vězení vnější, Já sám jsem se usilovně osvobozoval z toho vnitřního vězení mysli, a proto jsem odešel do lesa a do hor na poustevny. Po sestupu z hor zpět do lidské společnosti jsem však bohužel upadl naopak do toho druhého vnějšího vězení. Celé se to seběhlo tak, že po mém návratu z hor do mé speleologické skupiny se mí bývalí kamarádi Jan Martinek a Petr Červinka dohodli že se spiknou proti mně a na principu puče mne ze skupiny vyloučí. A jak se spikli tak i učinili. Vyměnili zámek od srubu a zabránili mi do těchto pro mne velmi svatých míst přicházet. Tento srub mi totiž v minulosti sloužil jako má tradiční poustevna, ví o mně všechno, zde jsem zažil to nejlepší i nejhorší ve svém životě, sám jsem ho založil a převážně vlastníma rukama vybudoval. Proto jsem tento podraz velice těžce nesl jako vnitřní zradu pouhých dvou pučistů ve skupině. Oni se však jenom smáli a byli spokojení, jak se jim toto zlo podařilo bez problému uskutečnit a já jsem byl zcela bezradný jako pokorný františkán, za něhož jsem se tehdy považoval, doslova jimi okradený o svá nepsaná, ale existující privilegia, práva a mnohaleté zásluhy, například vstupovat do mnou objevených jeskyní na plošině Skalka: Ponorný hrádek a Soví komín. Tak jsem zažil ve vlastním srdci stav, kdy Láska byla zrazena a zneuctěna. Pak uběhlo několik měsíců, kdy jsem toto bezprecedentní zlo v Moravském krasu musel vnitřně zpracovávat a stále jsem na něj usilovně myslel. Až nakonec jsem dospěl k rozhodnutí že se jim postavím jako bojovník zcela Dévpurídžího bojovým způsobem a obrátím tuto krajně zlou karmu v pozitivní. Chtěl jsem jen aby začali zpytovat své svědomí. Proto jsem jednoho dne na "jejich" srub Ponor zaútočil s cílem ho symbolicky poškodit. Ze střechy srubu jsem odstranil kus lepenky, dále odřezal trámky na verandě a rozebral část komína. V té chvíli na svůj srub náhodou dorazili mí zrádci. Došlo k osobní potyčce, při níž jsem pěstí zaútočil na jednoho z nich, načež zbaběle přede mnou utekli, nasedli do aut zaparkovaných pod kopcem a ujeli. Pak uplynulo několik dní ticha po pěšině. Skoro jsem na všechno zapomněl a jako obvykle jsem šel hrát lidem na flétnu před kostel svaté Maří Magdalény v Brně. Přišla však policie, vyžádala si můj občanský průkaz a zadržela mne se slovy, že je po mně vyhlášeno celostátní pátrání. Mí zrádci mne totiž udali a to velice podlým způsobem. Celé to bylo kvalifikováno jako poškození cizího majetku. Skončil jsem ve vězení v Brně-Bohunicích, naštěstí jen v přijímacím oddělení, nikoli mezi mukly ve skutečném kriminálu. Celou dobu po kterou jsem byl zadržen jsem Kristovským způsobem myslel na svého Mistra Mahéšvaránandu a usilovně opakoval Boží jméno, svou mantru. Byl jsem zcela v harmonii, smířený s osudem a vyrovnaný. Policisté toto moje počínání zřejmě pochopili a vyhodnotili jako polehčující okolnost, a proto abych měl při mantra džapě větší klid mne přestěhovali z hlučné a zalidněné velké cely, na samotku, kde jsem měl jen jednoho spoluvězně. Na mou žádost mi navíc dávali vegetariánské jídlo, nechávali mne na pokoji se svými myšlenkami, nezasahovali do mne, nešikanovali mě a chovali se slušně a řádně, ohleduplně v rámci svých služebních povinností. Opravdu jsem si na nic nemohl stěžovat, neboť vše bylo spravedlivé. V podstatě jsem si připadal jako v nějaké klášterní cele. Mnoho duchovních lidí našlo ve vězení po svém rušném životě vnitřní mír a obrátili se k Bohu a mezi ně patřím i já. Můj spoluvězeň mou polohlasnou mantra džapu však velice zuřivě nesl. Doslova mi chtěl růženec, málu roztrhat v rukách a nakonec mne fyzicky napadl. Já jsem však jako uvězněný Kristus na nic nereagoval a neodpovídal, protože tento člověk měl opravdu zlé povahové rysy, byl duševně poškozený a slabé fyzické konstituce. Úplně jsem v něm viděl vtělení Jana Martínka, který si na mne přišel došlápnout dokonce i ve vězení. Tak jsem ho svým úplným nezájmem a lhostejností k jeho osobě a mlčením vnitřně zpacifikoval až se potil hrůzou ze sebe sama. Opravdu tak to funguje pokud držíte s někým maunu, mlčení. Byl jsem si vědom spravedlnosti svého uvěznění za spáchaný přestupek, a proto se v mém svědomí vůbec nic nevzpíralo policistům a světské spravedlnosti. Na nikoho z personálu vězení se tedy nezlobím, neboť jen vykonávali svou zodpovědnou službu. Po čtyřech měsících však přišla do vězení lékařka - psychiatrička a po deseti-minutovém rozhovoru vydedukovala, že je třeba mne odtud dostat pryč do psychiatrické nemocnice. A tak se i stalo. Ale o tom je pojednáno již v jiné kapitole. Zlo jeskyňářů v Moravském krasu tedy vítězilo a kralovalo. Samozřejmě, že jsem měl soud a na něj oba mí zrádci Jan Martinek a Petr Červinka kupodivu dorazili a svědčili proti mně. Nevím dodnes co se jim v jejich prolhaných hlavách honí a odehrává. Každopádně budou za svou vlastní spáchanou karmu jednou tvrdě potrestání, o tom není pochyb. Tak jsem definitivně poznal, že Láska v Moravském krasu zatím nevítězí. Tento pohnutý příběh inkarnovaného Ježíše Krista v 21. století jsem zažil ve vlastním srdci a na vlastní kůži a dosud nikomu jsem ho nevyprávěl. Ježíš byl taky ve vězení protože poškodil farizeům chrám. Vy jste první komu to vyprávím. Tak mne ukřižovali, fyzicky a málem i vnitřně. Podařilo se jim to. Klobouk dolů. Toto všechno zlo způsobila Martinkova hlava plná démonů. Jednou ho jeho karma dostane, není mu to odpuštěno, protože neprojevuje žádnou lítost a zpytování sebe sama. Takhle funguje Satan. Toto svědectví je zaručeně pravdivé a nezkreslené. Čím vším si už prošel poustevník. Stalo se v roce 2012.

"Porazte své protivníky tím,že jim umožníte pochopit nesmyslnost a neúčelnost jejich jednání."

Morihei Uešiba