Dneska se mi vrátilo 10 výtisků mé knihy o Arnoštu Hlouškovi, které jsem odeslal na adresu ZO 6-05 Křtinské údolí jako projev své dobré vůle. Pan Zdeněk Poláček však knihy ode mne nepřijal.

Jak jsem reagoval? Protože v tom vidím pokračující filozofii projevů diskriminace a neúcty k poustevníkovi, přistupuji k tomuto problému rovněž filozoficky a rovněž velmocensky: končím né z vlastní vůle s komunikací se ZO 6-05 Křtinské údolí a panem Zdeňkem Poláčkem! Protože mi tedy doma zbyly výtisky knihy "Medailónek k poctě jeskyňáře Arnošta Hlouška.", nabídl jsem je k převzetí paní Ivaně Hlouškové z Habrůvky, vnučce po otci Arnoštovi. Spásná myšlenka. Jenom mne udivuje jak pan Zdeněk Poláček jako duchovní člověk může tak nízce o mně  uvažovat. Asi je zájmově zmatený a rozpolcený v důsledku zájmových tlaků  své vysoké funkce předsedy ZO 6-05 Křtinské údolí, zcela ve šlépějích velmocenského jen krasového politika komunisty Miroslava Kubeše. Dokomunikoval jsem proto se ZO 6-05. Bude je to mrzet. Kámen, který poustevník z vyšší vůle zavrhl nestane se kamenem nárožním. Mě krasová zášť  vůbec nezajímá. Udivuje mne jen že vůbec neuctívají velice ušlechtilého Arnošta Hlouška, který přece jen byl asi to nejcennější zlato jejich speleologické skupiny, než ho ze svého středu kvůli jeho přátelství se mnou samozřejmě vyštvali. A vidím že ani pan Poláček Arnošta Hlouška nehodlá v ZO 6-05 rehabilitovat, jinak si nedokážu vysvětlit proč knihu o něm nepřijali. Inu trpí zcela jistě zájmovým sobectvím a nedostatkem vyšší lásky. Opakuji, bude je tento projev zlé vůle velice účinně mrzet.