Křtinské údolí
Údolí Křtinského potoka v Moravském krasu a jeho jeskyně Rudolf Burkhardt a Otakar Zedníček
Považuji si za čest sem postupně přepsat za dlouhých večerů do zdrojového kódu tohoto webu tuto "speleologickou bibli Křtinského údolí", která vyšla v nedostupné příloze časopisu Československý kras 1951 - 1955.
Ze Křtin do Moravského krasu
V osadě Křtiny (okres Blansko, 19 km SSV od Brna na silnici brněnsko-jedovnické) spojuje se 3,5 km dlouhé údolí od S, od Jedovnic, s jiným, stejně dlouhým údolím, od Bukovinky, vstupuje 1 km JZ na vápence Moravského krasu, přetíná je příčným údolím 6 km dlouhým a po další cestě 3 km v granititu ústí pod jménem Křtinského či Josefovského údolí v Adamově (okres Blansko) do údolí řeky Svitavy jako přítok z levého břehu.
O osadě samé zmiňuje se Vlastivěda moravská. Dodatkem uvádíme, že válkou roku 1945 bylo zničeno 6 a poškozeno 40 domů z celkového počtu 137 domů. Obnova rychle pokročila, osada má (1945) 763 obyvatel.
Údolí, přicházející od severu, od Jedovnic, až po Křtiny, je původně střední částí toku Křtinského potoka, nežli si Jedovnický potok pirátstvím podzemních trativodů vytvořil dnešní známé Rudicko-Jedovnické propadání. 4 km severně od Křtin. Zpracovali jsme tuto otázku na jiném místě.
Křtiny jsou známým poutním místem a o jejich výstavném barokním chrámu pojednal posledně nynější farář dp. František Marek (Poutní chrám P. Marie ve Křtinách, 1935). Turistický ruch, panující tu počátkem století, ochabl zpřístupněním podsvětí Macochy a zpustošením jeskyň Výpustku a Mariánské, prospělo by mu však jistě zpřístupnění jeskyň dnes známých, zejména Nové Drátenické, nynějším majitelem správou lesního statku "Masarykův les" Vysoké školy zemědělské v Brně. Na zpřístupnění pracovali nezištně i členové Speleologického klubu, úpravné práce však zřejmě přesahují síly, tak i rámec výzkumných prací odborné korporace.
Jdeme-li 500 m ze Křtin po silnici směrem k Adamovu, stojíme u kramenclového lomu, dnes zpustošeného, v němž je odkryt profil nejsvrchnějším devonem-vápencem s nadložím kulmské droby. Tohoto "mramoru" bylo užito italskými kameníky roku 1728-1750 k výzdobě místního kostela, ale i mnohé chrámy v Brně jsou jím zdobeny. (A. Kubíček, Naše mramory, travertiny a leštitelné stavební kameny, Praha 1929, tamtéž i obrazové ukázky zdejšího mramoru.) Lom byl silně poškozen při dobývání kamene na stavbu trati Praha – Brno, byl pak obnoven roku 1923, později však práce zastavena a dnes je užíván jako smetiště. V lomu bylo 10 různě zbarvených lavic, barvy růžové až červené, šedé až černé, nazelenalé i žluté, o nestejné síle.
Od Křtinského lomu naskýtá se nám již půvabný, ale současně i názorný pohled na počátek krasového žlebu křtinského s bílými vápencovými skalkami, prvními jeskyněmi a malebnou hájenkou. Potok se v těchto místech ztrácí v prvních ponorech (za normálu) a jen výjimečně tekl povrchovým korytem dále k Býčí skále, kde do něj ústí podzemní toky z několika vývěrů. Experimentem roku 1948 byly svedeny potoční vody odtokovým průkopem na louce za hájenkou do inaktivních ponorů Rudolfovy jeskyně a výzkumné práce byly tím značně usnadněny. O hydrologických jevech bude na příslušných místech této stati učiněna zmínka.
Na dvoře hájenky, ve výši 4 m nad potokem, byla roku 1941 kopána studna 14 m hluboká (do 7 m hlína-žlutice, pod ní písky), aniž bylo dosaženo vody. Půda prý "povážlivě duněla", a studna byla zasypána (podle sdělení hajného, p. Buzického, který výzkumným pracem velmi vycházel vstříc).
Potvrzuje se tedy názor K. Zapletala z roku 1931, že stojíme v "poloslepém údolí zastřeném hlínami". (Z téhož důvodu nedoporučili jsme roku 1948 komisi ZNV v Brně, zabývající se hledáním vodních zdrojů pro křtinský Internát Vysoké školy zemědělské, sondovati v těchto místech, ježto tu již poznáváme hydrografii krasovou.) Nepozorujeme-li již dnes přepažení údolního, pak zato hned při vstupu vod na krasové území nacházíme celou řadu ponorů a podzemních odtokových systémů, jak poznáváme, značně spletitých. Ve stráních žlebových je 66 větších a celá řada menších (nečíslovaných) jeskyní, jež v dalším postupně popíšeme a podáme přehled historie, zejména výzkumní, u jednotlivých objektů. K orientaci v terénu slouží velká červená čísla, namalovaná roku 1948 u všech registrovaných jeskynních vchodů. Poloha vchodů je též označena v podrobné mapě Moravského krasu 1:25000 (Zeměměřičský úřad v Praze 1948), na níž jsme zákresem objektů spolupracovali.
Čís. 1. Žitného jeskyně
V levém svahu, putujeme-li od Křtin, nedaleko za silniční křižovatkou křtinsko-babicko-josefovskou, navštívíme jeskyni památnou v ohledu prehistorickém. Vchodem, ležícím 31 m nad údolím, 19 m nad silnicí,vejdeme do kůlničky asi 4 m široké. Na jejím konci pozorujeme komín, zalitý sintrem, zatím co na opačnou stranu klesá prokopaná závalová chodba, jež opět ústí do stráně. Vyústění je odkryto šachtou.
Jeskyni prokopávala r. 1883 prehistorická komise Vídeňské akademie věd pod vedením J. Szombathyho. Prací se zvláště pilně zúčastnil revírník Ant. Žitný, po němž byla jeskyně pojmenována. Dr. Martin Kříž přispívá k Szombathyově mapce jeskyně svou nivelací, popisem a čísluje ji č. 1. R. 1901 vyslovuje prof. F. Černý domněnku o existenci ponoru v této jeskyni a její souvislosti s tehdy právě objevenou jeskyní Mariánskou, jež podle téhož autora prý směřuje na východ (lapsus calami). Roku 1903 připouštějí prof. Makowský a Rzehak souvislost s Výpustkem, roku 1922 a 1928 zmiňuje se o jeskyni A. Boček uváděje taktéž domněnku o existenci ponoru v této jeskyni. Roku 1926 přináší doc. Dr. J. Skutil co nejdůkladnější příspěvek k poznání jeskyně Žitného po stránce prehistorické a ve své práci uvádí seznam starší literatury, jakož i kritické zhodnocení všech dosavadních nálezů odtud. Roku 1943 uvádí ze Žitného jeskyně Vaňura vzácného netopýra Barbastella b.-us.
Jeskyně čís. 2.
Ve vzdálenosti 22 m západně od vchodu jeskyně Žitného leží o 10 m výše 5 m vysoký vchod puklinovitého tvaru, a proplétajíce se mezi zaklíněnými balvany, otáčíme se z původního jižního směru k VJV, poté se chodba láme ostře k SSV a opět k J, kde zabraňuje strop, klesající pozvolna k náplavě v dalším postupu. Jeskyně má celkovou délku 16 m.
O 9 m dále k SZ a o 3 m níže otevírá se ve skalní stěně otvor erodované pukliny, meandrovitě se zatáčející do skalního masivu, který zatím nelze bez rozšíření dále sledovati. Z pukliny vane průvan, svědčící o tom, že jeskyně tato slepě nekončí.
V literatuře dosud neuvedeny.
Čís. 3. Jeskyně Drátenická.
Tato jeskyně, ležící v jižním svahu 18 nad silnicí, změnila lidským zásahem po dvakrát svou tvářnost, a uvádíme proto popis všech těchto stádií.
I. Původní stav do r. 1921: Prostora 57 m dlouhá, 1-3 m vysoká, 3-8 m široká, na konci komín. Nad vchodem otvor horní, jímž počíná chodba, ústící do stropu prostory několik m od vchodu.
II. Mezi r. 1921-1944. Jeskyně značně prohloubena těžením hlín bohatých fosfáty (podle inž. B. Frodla až 14 % P205). Odkryty škrapové nástěnné partie.
III. Po r. 1944-45. Němci "upravovali" jeskyni pro válečné účely. Zřídili silniční přípojku, vybetonovali a odstříleli vchody a prostříleli spojení s blízkou jeskyňkou, do té doby izolovanou. Z původního hlavního vchodu vznikly nyní vchody dva, horní vchod upraven za větrací šachtu, a dále otevřen do stráně ještě jeden vchod, který zůstal nedostavěn. Uvnitř původní jeskynní prostory byly zřízeny umělé stavby. V původní podobě zůstala zachována pouze část horní chodby, dostupná po skalní římse, s pěknými stopami korose ve vápenci kramenclovité struktury.
Před jeskyní kupí se násep vyvezené náplavy, zasahující až ke vchodu jeskyně Mariánská a do závrtu před ní (viz Čertova díra).
Čís. 3a. Nová Drátenická.
Mezi štolami IV a V nachází se původní, dnes zcela zasypaný vchod ke středním patrům "Nové Drátenické". Tato bývala vstupní šachta ležela při skalní stěně západní a vedla v hloubce 4 m k sestupné chodbě zlomového charakteru, ústící do dómu středních pater. Později, po provedeném mapování, otevřen nový vchod, položený SSV od vchodu č. V a asi o 10 m níže, na úpatí dosti mocné skalní partie.
V této skalce jsou i dva jiné menší otvory. Za vchodem VI vnikneme přímo do středu tak zvaného "Krápnikového koutu". Podlezeme bizarní skalní most a stojíme před vodami omletým pilířem. Doleva nahlížíme na jedinečné sintrové kupy sněhobílé barvy, jakoby složené ze samých půlměsíčkových tvarů, miniaturních to kaskádových studánek. Se stropu splývají rovněž sněhobílé stalaktitické tvary, z nichž některé jsou podivně a zdánlivě nevysvětlitelně pokrouceny. Je to zřejmý vliv průvanu, který zde panoval již před otevřením vchodu, kterým jsme do Nové Drátenické vešli. Opodál pozorujeme jiný zajímavý zjev. V postranní chodbičce stojí celá pěkně vyřízená řada krápníčků-sloupků, vysokých až 15 cm, zvaných "vojáčci". Jižně od skalního pilíře vyrůstají věžkovité i hůlkovité stalagmity až 1 m vysoké. Směrem JJZ pokrývají dno chodby 2 m široké, s klenutým stropem, sintrové masy, zabíhající do tvarů sintrových studánek, kuželových mas i věžkových stalagmitů. Se stropu splývají nesčetné stalaktity barvy bílé až žlutavé, a celková scenerie je skutečně podmanivá. R. 1948 byla tu objevena paleolitická stanice magdalénského člověka a při vykopávkách i neznámá propast, jejíž labilními balvany tvořený jícen však nedovoloval sestup. Ve vzdálenosti 18 m od vchodu zvedají se sintrové masy téměř až ke stropu, a jen těsná úžina, z níž vane silný průvan, který téměř zháší světlo, nás propouští dále (dnes obcházíme štolou).
Jsme v chodbě 4 m široké a 1-2 m vysoké, směřující od SZ k JV. Přímo naproti místu, kudy jsme vešli do této chodby, charakteristické sintrovou "podlahou", povšimneme si ústí dvou komínových chodeb, odkud se lze klepáním dorozuměti s povrchem, asi 4 m západně od vchodu č. V. Z komínu levého prorůstají do jeskyně dokonce i kořeny. Zmíněná příčná 4 m široká chodba končí vpravo v krátké vzdálenosti koutem, kde se tyčí pěkná skupina stalagmitů a jiných krápnikových tvarů. Dáme se vlevo. Široká, avšak poměrně nízká chodba, dlouhá 12 m, ústí za rozlehlou sintrovou "Homolí" do prostorného "dómu", směřujícího od SSV k JJZ. Půda dómu, dlouhého 20 m a širokého až 10 m, je pokryta zčásti obrovskými skalními troskami, zřícenými se stropu. Vyniká balvan na 4 m vysoký, položený vlevo od místa, kudy jsem přišli. Balvan je pokryt sintrovým povlakem, přelévajícím se přes okraj řásnatými záclonkami, jež jsou jedinečně jemně ornamentovány. Musíme si však zde dát pozor, jestliže si balvan prohlížíme se strany severní, neboť zde je sintrová půda jeskyně v zcela nečekaném místě prolomena jícnem hluboké propasti (téměř 40 m), ústící do spodních pater Nové Drátenické. Naproti nám, v severovýchodním cípu dómu, pozorujeme při stropě ústící vtokové chodby, přicházející od SV, od povrchu. Chodba spadá do dómu kolmým stupněm, který je pokryt sintrovými masami ve formě "Hradiska". Bohatá stalaktitická výzdoba stropu i sintrové povlaky a jiné krápnikové tvary dodávají této části jeskyně rázu pohádkového. Ve výši vrcholu "Hradiska" rýsuje se ve východní stěně pěkně vyvinutá horizontální vodní čára – seter, jakých pozorujeme v naších jeskyních jen málo.
V jižním cípu dómu vystupuje ssutí pokrytá chodba, směřující pod původní vstupní šachtu. Touto ssuťovou chodbou zlomového rázu se sem původně chodilo ze Staré Drátenické. Otvorem v levé, východní stěně této vzestupné chodby pronikneme hladce vyerodovanými okny do souběžného dómu, zvedajícího se místy těsně nad niveau staré jeskyně. Stěny jsou pokryty jemnými krystalky, takže činí dojem zimní jinovatky. Vracíme se podél levé skalní stěny zpět do dómu a obcházíme vpravo ležící skalní pilíř, kde pozorujeme příčné pukliny, jež patrně podstatně působily na řícení stropu. V cípu JZ staneme nad kolmými sráz, zapadajícími podél západní stěny dómu do ssuťových partií. Zatím co nahoru možno vniknouti do určité vzdálenosti do těsných chodbiček, vykazujících několik pěkných krápnikových tvarů, spadají do hlubin dvě propástky, z nichž jižní, s labilními balvany nad jícnem, má hloubku 6 m. Propástky nasvědčují spojení s nižšími patry.
Místy nalezeny v dómě ještě r. 1947 volně ležící kosti jeskynních medvědů. Náplava je hlinitá, typický jeskynní nános, a obzvláště ve stěně posledně zmíněných propástek pozorujeme kulmové oblázky, zcela analogicky, jak je vidět v blízké Mariánské jeskyni (Liechtensteinská jeskyně). Celkový směr a poloha popsaných středních pater nasvědčuje souvislosti s jeskynním bludištěm Výpustku, jak o této jeskyni pojednáme v příštích kapitolách, jsme od Výpustku jen asi 220 m vzdáleni.
Spodní patra Nové Drátenické.
V severní části dómu, v blízkosti krápnikového "Hradiska" poznali jsme jícen hluboké propasti, vedoucí ke spodním patrům. K sestupu je potřeba lanových žebřů a jistících lan. Od jícnu, širokého 0,5x2m, prolomeného v sintrové podlaze, slézáme nejdříve 6 m horní částí propasti mezi labilními hlinito-balvanitými stěnami. Původně byl jícen překlenut jen asi 15 cm mocným travertinem! V uvedené hloubce 6 m octneme se v menší síňce, odkud pokračujeme 15 m níže mezi kolmými stěnami JJZ – zlomu mohutných dimensí. Šířka se s původních 0,7 m zvyšuje dole až na 3 m. Stojíme na plošince, vykopané v příkrém, kluzkém, bahnitém svahu o sklonu asi 45 st. Vzhůru lze obtížným způsobem vystoupiti do rozeklané síně, kde nás zarazí hotový chaos balvanů a odkud spadají vedlejší jícny mezi labilními balvany k dosud neprozkoumaným nižším patrům. Naproti tomu směrem dolů od místa, kam jsme původně sestoupili, spadá půda příkrým skluzem o rozdílu 6 m k jícnu další propasti, asi 9 m hluboké. Strop se zvedá do imposantní výše a propast se v těchto místech dómovitě rozšiřuje až na 8 m. Sestoupíme zmíněnou devítimetrovou propastí. Jsme na šikmém blátivém svahu, po němž sestupujeme přímo k podzemnímu inundačnímu řečišti při kótě asi 352 m. Potočiště (při našem prvním průzkumu bylo vyschlé) vine se meandrovitě v klenuté chodbě směru VSV-ZJZ, o šířce asi 4-6 m a výšce 3-5 m. Mohutné nánosy žlutohnědého bahna jsou protnuty mísovitým zářezem podzemního toku, který odkrývá ve svém vlastním korytu podložní jemné písky a hladce omletý jemný kulmový štěrk. Sledujeme-li řečiště směrem "proti vodě", staneme záhy u poloucpaného bahnitého sifonu č. I. Tento sifon lze však obejíti komínovou chodbou, jejíž počátek leží nad bahnitým svahem vpravo pod poslední devítimetrovou částí vstupní propasti. Vystupujeme a opět sestupujeme asi 5 m hluboko do niveau řečiště, jehož profil se zde podstatně zúžuje. Jdeme asi 10-15 m vpřed vysokým, ale jen asi 0,5 m širokým blátivým trativodem, kterým vane silný průvan. S místa, kam až jsme při svém prvním průzkumu pronikli, zbývá jen ještě asi 30 m směrem "proti vodě", aby bylo dosaženo spojení s prostorami "Čertovy díry", respektive ponorů pod silnicí.
Nyní se obrátíme "po vodě". Jen asi 10 m od šikmého, bahnitého svahu odbočuje doprava rozlehlá "Severní síň", široká 6-8 m, dlouhá na 15 m a vysoká místy hodně přes 5 m. Vystupujeme vzhůru po šikmém bahnitém svahu, a je tu na břehu zachováno zrovna několik potočních teras, stupňovitě vyvinutých činností povodňových vod. V celkové délce asi 30 m končí naše cesta v ucpaném sifonu č. II. Zcela obdobně, jako jsme prve obešli I. sifon, pronikneme i nyní do prostor za II. sifonem, naproti markantnímu zákrutu potoka prolezeme otvorem v levé stěně řečiště do prostranné "Jižní síně", rozměrů asi 10 x 5 m. Zatím co k jihu a k východu zvedají se strmé blátivé komíny, sestupujeme směrem jihozápadním některou ze dvou sestupných chodeb přímo za II. sifon.
Ještě asi 10 m pronikáme "po vodě" trativodem stále se zužujícím až konečně staneme (podle výsledků prvního průzkumu) u těsného trativodu, vyerodovaného ve tvrdých, narůžovělých vápencích, který nabývá zcela rázu na příklad "Rudolfovy jeskyně". Voda vyplňuje zčásti tento těsný profil, ale přesto vane z neznáma nad hladinou průvan jako neklamná známka dalšího, dosud neznámého pokračování směrem k Výpustku. V přímém směru od SV k JZ obnáší délka řečiště ve spodních patrech "Drátenické", jak jsme je právě poznali, asi 50 m, celkový rozsah dosud známých partií spodního patra je ovšem více než dvojnásobný.
Nepřihlížíme-li k nejasné zmínce Vigsiově z r. 1663 (srovnej jeskyně čís. 9) nacházíme první zprávy o "Drátenické" u Dr. Kříže r. 1883 a v pozdějších spisech. Dr. M. Kříž uvádí jeskyni pod číslem 2 a přináší nivelace i popis. V jeskyni kopal tři šachty, jimiž podle jeho údajů prokázal spád skalního dna od konce směrem k vchodu.
Roku 1903 píší o jeskyni prof. Makowsky-Rzehak, domnívající se, že tato tvoří spolu s Mariánskou a Žitného jeskyní část bludiště Výpustku. Uvádějí název "Medvědí jeskyně", jenž však nemá nároku na prioritu před starým lidovým názvem Drátenická jeskyně, který byl odedávna používán, a dodnes jeskyni zdejší lid pod tímto názvem zná. Rovněž ve všech pozdějších spisech nazývána jest jeskyně tato Drátenickou.
Roku 1905 vyvrací ing. H. Bock domněnku Makovského-Rzehaka o souvislosti s Výpustkem., protože "Drátenická leží příliš vysoko". Zmiňuje se o Okně – tj. horním vchodu, a povšimnul si známek korose v horní chodbě. Podle ing. Bocka popisuje pak jeskyni r. 1909 A. Graf.
Roku 1910 zmapoval jeskyni A. Graf, jehož mapka zůstala v rukopise.
Roku 1916 uvádí Czižek i z této jeskyně několik druhů Dipter.
Roku 1922 a 1928 popisuje jeskyni A. Boček ze II. stadia, při těžbě fosfátových hlín.
Roku 1944-1945 nacistické "úpravné" práce. Při této příležitosti odkrytý profil náplavou ve vchodu jeskyně prozkoumal Dr. Ing. J. Pelíšek.
Dělníci, pracující za okupantských prací v západní části jeskyně, odkryli otvor ústící do krápnikových prostor "Nové Drátenické", již zčásti prozkoumali, šachtu překryli trámy a zaházeli.
Dne 21. září 1947 provedli členové Speleolog. Klubu v Brně Jos. Urbánek a Fr. Radiměřský na podkladě údajů dělníka p. Sklepánka, sdělených p. Koupému znovuotevření těchto prostor. Krátce poté proveden průzkum těchto prostor a pořízen předběžný plán jeskyně (R. Burkhardt, S. Čech, J. Černohlávek). Poté původní vchod zaházen a proražen vchod nový (VI), ústící do "Krápnikového koutu".
Dne 1.listopadu 1947 Jos. Urbánek při ohledávání "Nové Drátenické" prolomil sintrovou plotnu v blízkosti "Hradiska" a objevil novou propast, přes 40 m hlubokou. Následujícího dne sestoupili R. Burkhardt, J. Černohlávek a B. Homola pomocí tří žebřů až na dno a provedli průzkum spodních pater a podzemního řečiště v délce přes 50 m, tehdy vyschlého.
Dne 3. července 1948 odkryli členové Speleologického klubu kulturní vrstvy magdalenienu (ohniště, harpunovité šipky, opracované parohy, kamenné nástroje), a nález hlásili. Z pověření Archeologického ústavu provedl pak archeologický výzkum Dr. Klíma u Oddělení pro diluvium Zemského musea v Brně.
Čís. 4. Čertova díra, závrtová skupina před jeskyní Mariánskou, původní "propadání Křtinského potoka."
Takřka naproti vchodům jeskyně číslo 9 (Malá Drátenická), jen o několik kroků dále směrem k západu, otvírá se nad jižním svahem údolí, přímo u dnešní silnice, celá řada bývalých ponorů, dnes vyřazených pozdějšími změnami (po r. 1901) z činnosti. Na louce leží mělký závrt (1) o průměru 6 m a nad silnicí, jižně zbytky velkého závrtu, zvaného "Čertova díra", jenž jest zbytkem původního hlavního ponorného systému Křtinského potoka, který se tu dodnes propadá, ovšem jen v řečišti.
Dnes je tento závrt zpoloviny zavezen materiálem z Drátenické jeskyně, a tím je dočasně uzavřen přístup k zajímavým prostorám původního "propadání vody Křtinské". Srovnáním zpráv Křížových, H. Bockových, opakovaných pak A. Grafem a A. Bočkem, dospějeme k dosti ucelenému obrazu zdejšího podzemního světa. Začali jsme svou činnost v této oblasti právě v době, kdy byl závrt zavezen.
Mocná skalní plotna zakrývala vlastní vchod, takže zde byly dvě vstupní branky (podle Dr. Kříže 1864 "Mařenčina" a "Pavlínčina"). Zmíněná skalní plotna zvaná též "Vavrečkův blok" (na př. Graf). Vstupní chodba se záhy dělí: vlevo vede trhlina do síňky, zvané "Kaple", v jejímž balvany pokrytém dně otvírá se propast "Kalcitová". Tato spadá celkem 24 m hluboko k vodní hladině ve studňovité prostoře, zvané "Čertova studně". Tato je sifonovitě oddělena od další prostory, zvané "Vodní kout", do níž však lze vniknouti výše ležící úzkou, strmě spadající chodbou. K západu rozšiřuje se Čertova studně v síň, končící v t. zv. "Dévonské propasti". (Nomenklatura inž. H. Bocka.) Tato je spojena s "Kalcitovou" dvěma příčnými chodbami směru Z-V. Z prostor nad jícnem "Kalcitové" spadá druhá propast, zvaná "Manganová", do popsaných prostor "Čertovy studně". Prostory, jak již názvy prozrazují, vykazují kalcitové klence, podle Grafa "neobyčejně veliké a značně čisté".
Vedle popsané "Čertovy díry" leží závrt č. 3, též zčásti zaházený a závrtovité depresse č. 4. Mezi závrtem č. 3 a silnicí byl do r. 1944 závrt (5) s propastí puklinovitého charakteru, balvany zatarasenou. Při nacistických pracích r. 1944 v Drátenické byla tudy vedena silniční přípojka a závrt zavezen. Při průtrži mračen v červnu téhož roku se navážka propadla a otevřela se propástka 0,75 m v průměru, zprvu 2, poté přes 10 m hluboká. Proto Němci silniční přípojku přeložili jinam. Později sesuly se masy hlíny a "pseudozávrt" dostal tvar mísovitý o průměru 4 m a hloubce 2 m.
Roku 1663 Vigsius jako první se zmiňuje v literatuře o ponoru Křtinského potoka. R 1864 sestupuje Martin Kříž jako student do hlubin "Propadání" a konstatuje, že toto spadá do hloubky 18 sáhů. "Třikráte podnikl jsem výpravu po provazích do propasti této, než jsem se dostal až k vodě, neboť tři strže, přes které se musí lézti, jsou pouze nánosem kamení vodou omletého, jenž pod nohou neustále padá dolů. Voda dole jest pouhou kalužinou, a když zde vystoupí, vychází mnohými skulinami ven, jež pro úzkost dále stopovati nelze". Kříž též zaznamenává, že lid nazývá také tuto propast Vokounkou. - O tomto propadání dočítáme se i v dalších spisech Křížových, Wankelových, Vlastivědě Moravské. Kříž přispěl později svými nivelacemi. Zkazka o příšerné příhodě Křížově, pod nímž se prý balvany zřítily a otevřel se jícen propasti, jak ji uvádí Koudelka, lokalizuje se jinam, totiž do propadání Hostěnického. (Viz Kříž 1867!).
Roku 1902 (27-28.II.) - Ing. H. Bock provádí detailní průzkum všech prostor tohoto propasťovitého systému, pořizuje podélný průřez a publikuje podrobný popis. Jsa pravděpodobně disorientován změnami, nastalými při stavbě silnice, vyjadřuje se o Křížově prvním průzkumu této lokality jen neurčitě a udává omylem celé tyto prostory za svůj objev. "Čertovu díru" (název ing. Bocka) zkoumal, jak sám uvádí, "při hledání druhého vchodu do Mariánské jeskyně". Souvislost obou objektů byla tedy již tehdy zřejmá. Podle Bockových prací popisuje pak Čertovu díru A. Graf, A. Boček a j.
Dr. R. Prix po svém objevu (1911) nablízku ležící jeskyně "Rudolfovy" vyslovil domněnku o její souvislosti s "Čertovou dírou".
Čís. 5, Jeskyně Mariánská.
Za vchodem 2 m vysokým a 1 m širokým (dříve byl vchod uzavřen dveřmi) vejdeme vlhkou, nízkou chodbou, sestupující do prostory, která byla za původního stavu nejkrásnější (Bock: "Grottensaal"). Na stropě pozorujeme zbytky někdejší sněhobílé krápnikové výzdoby, půdu pokrývají zřícené balvany různé velikosti, mezi nimiž se tyčí i povalují torsa krápnikových sloupů. Zde zejí otvory dvou propástek, z nichž jedna končí menší hlinitou síňkou. K západu rozšiřuje se prostora v místnost zvanou "Refektář", v níž pozorujeme zvláště význačný krápnikový vodopád a sintrem polité stěny.
Z velké síně za vchodem dospějeme ve vzdálenosti 26 m od vchodu k jícnu propasti, jež spadá téměř kolmo zprvu 11 m hluboko ("Horní propast": popis dalšího průběhu na jiném místě). Propast je překlenuta dnes velmi zchátralým dřevěným můstkem, za nimž se otevírají další prostory t. zv. "Mariánského sálu". Zvláště západní, pravá stěna vykazuje pěknou krápnikovou výzdobu, sintrové povlaky, bizarní stalagmity i jiné tvary upoutají naši pozornost, ač ovšem "šnek", "pagoda" i podobné význačnější krápníky jsou již dnes povětšině vandalsky zničeny. Před úpravou měla jeskynní půda v Mariánském sále příkrý spád k SV, kde leží při stěně celá řada otvorů k nižším patrům, dnes povětšině zatarasených (na původní mapě Bock-Simonově jsou však všechny kartograficky zachyceny). Za Horní propastí míjíme ve vzdálenosti 20 m po levé straně schody, vedoucí do středních pater, v hlavním směru, t. j. k JV, pokračuje chodba ještě 22 m, kde původně jeskyně "slepě" končila. R. 1908 byl zde prostřílen přístup do níže ležící prostory, zvané "Liechtensteinova jeskyně". Krápniková výzdoba těchto prostor je pozoruhodná. Zatím co strop, téměř vodorovný, je poset stovkami malých brčkovitých krápníčků, splývají po pravé západní stěně téměř pod schody sintrové masy, tvořící vodopádovité tvary. Dno je prolomeno dvěma propástkami, dnes zavalenými, a podle A. Grafa je jedna z nich zvaná "Dračí jícen", 27,5 m hluboká a dělí se ve dvě ramena.
Vrátíme se opět nahoru do Mariánského sálu a sestoupíme po druhých schodech, ležících blíže vchodu při východní stěně chodby. Jsme nyní ve středních patrech, která však doznala četných změn oproti původnímu stavu. Dnes se rozbíhají od schodů chodby na dvě strany: pravá je prolomena dvěma propastmi, jež končí závaly. Chodba je místy pěkně zdobena krápníky. Doleva odbočuje jiná chodba, z počátku těsná, brzy se však rozšiřuje, ježto do ní zleva ústí polozatarasené propasti Mariánského sálu, jak se o nich výše zmiňujeme. Chodba (Graf, "Sprudelgang") má stěny pokryté četnými výrůstky, ne nepodobnými t. zv. "vřídelnímu kameni". Tato svérázná ornamentika stěn, rozedírající šat lezce, převládá v celých středních patrech Mariánské jeskyně. Záhy příjdeme na rozcestí, kde poprava vede trhlina, vystupující v komín, souvisící s otvorem levým, jevícím se jako okno nad 4 m hlubokou sráznou stěnou, která vykazuje kolmé vodní járy. Sestoupíme (i bez pomocí lana) a stojíme v síňce, z níž k severu spadá krátká závalová chodba. Na západ prodereme se těsnou puklinou do poněkud výše ležící prostory. Stojíme zde přímo pod jícnem výše zmíněné "Horní propasti", kudy sem lze sestoupiti přímo. Odtud pronikneme těsným otvorem do hloubky 4 m a jsme na počátku šikmo dolů se svažující hlinité chodby, zprvu 1-1,5 m široké i vysoké. Ve vzdálenosti 14 m ústí tato chodba, v níž pozorujeme dosti silný průvan, do "Síně čarodějnic". Tato prostora, pokrytá tuhým bahnem a balvany, má šířku (Z-V) asi 4 m, výšku 3-8 m a délku od jihu k severu 6 m, kde zeje jícen "Spodní propasti". Tato leží jako celá Síň čarodějnic na severojižním zlomu. Nežli sestoupíme do této propasti, povšimneme si chodby, jejíž vchod leží ve východní stěně Síně. Tato chodba je celkem 15 m dlouhá a končí těsnou propástkou 7 m hlubokou (slezená poprvé Př. Ryšavým r. 1942). Jižní stěna Síně čarodějnic přechází v komín, jímž lze vystoupiti do výše 5 m, odkud spadá kolmo dolů propástka, úctící do komůrky, uzavřené hlínou.
Ve Spodní propasti lze sestoupiti buď hlavním jícnem pomocí lanového žebře, nebo proplétáním mezi balvany, tvořícími dno Síně čarodějnic. (Tento sestup byl upravený r. 1946). V hloubce 15 m stojíme na dně propasti, ale nikoliv v nejnižším místě jeskyně. K severu pokračuje zlom erosivně rozšířený a občas tudy přitéká z těsného průvanového otvoru periodický potůček, zřejmý trativod z některého ponoru v inundačním řečišti. Vlevo se otvírá nízký otvor, kterým pronikneme nad těsnou vertikální puklinu 8 m hlubokou, končící vodní hladinou při kótě 352,7 m.
Tyto partie zřejmě souvisí s "Čertovou studní" a poměry jsou analogické komplexu "Vokounka-Rudolfova". Žel, dnes je "Čertova díra" zaházena, a neměli jsme možnost provésti zde podobnou kampaň jako ve Vokounce-Rudolfově.
Roku 1901 stavěla se nová silnice v Křtinském údolí a dobýval se štěrk ve stráni nad původním "Propadáním Křtinského potoka". Dne 27. září před polednem otevřel se náhle dělníkům temný otvor, z něhož táhl průvan. Nikdo se však neodvážil vniknouti dovnitř, až teprve hajný, p. Mráz, jenž na dělníky dohlížel, vnikl do jeskyně na 20 m, kde ho zastavil jícen Horní propasti.
V noci poté prozkoumal jeskyni Dr. K. Absolon, který pronikl až do Síně čarodějnic. Absolon nazval jeskyni "U propadání", kterýžto název se však nevžil. Ve dnech 5.-6. října 1901 zkoumal jeskyni Fl. Koudelka, který sestoupil několik metrů spodní propastí, dna však nedosáhl.
Dne 9.VIII. Setoupil Ing. H. Bock až na dno, a konstatoval puklinu, vedoucí v 8 m hloubce k vodě. Podle Ing. H. Bocka vedly lidské stopy pouze na 1 m od okraje spodní propasti, což je v rozporu s Koudelkovou zprávou o sestupu. Bock zmapoval jeskyně takovým způsobem, že i dnes lze jeho plán zcela akceptovati, až na některé pozdější doplňky. Zprávu o objevu nebo popis zaznamenali vedle těchto badatelů též H. Sáňka, Makowsky-Rzehak, R. Trampler, dr. V. Kubeš, F. Černý a jiní. Bock rozeznává v jeskyni dokonce pět pater. Zatím co r. 1907 označil týž autor pokusy o prodloužení jeskyně za "pochybné", byla zde již r. 1908 objevena prostřílením těsné pukliny "Lichtensteinova jeskyně". R. 1909 popisuje jeskyni A. Graf, čerpá silně z Bocka, ale jako novum publikuje plán Simonův. Tento se do detailů kryje s plánem Bockovým, je zde však i zmapována i Lichtensteinova jeskyně a některé partie středních pater. Graf popisuje detailně původní krápnikovou výzdobu a upozorňuje na kulmový materiál v náplavě této jeskyně. Dále popisuje jeskyni Mariánskou A. Boček r. 1922 a 1928. Roku 1923 analysoval B. Frodl náplavy této jeskyně a shledal obsah 0,30 % P205. Pokud se týká fauny, uvádí odtud již r. 1909 H. Lefenda nález fossil. kostí, entomologický průzkum provedl Czižek. Kostroň uvádí odtud netopýra vrápence Rhinolophus hipposideros.
Závrty "Ve Skrejšnách".
Abychom poznali řadu závrtů v nánosu, zvanou již Dr. M. Křížem "Ve Skrejšnách", zamíříme ze silniční křižovatky blíže hájenky směrem jižním k Babicím. Závrty tyto leží v mělkém žlíbku mezi lesními tratěmi "U Antoníčka" (západně) a "Panáčkova hora" (východně). Posledně jmenovaná lokalita je jedním z prvních míst na povrchu Moravského krasu, o níž se zachovala zajímavá historická zpráva ze 14. století. Jak již sám název této lesní trati říká je "Panáčkova hora" majetek kostela křtinského a fundace z r. 1320 praví:
"My, Jindřich z Lipé, nejvyšší maršálek království českého a hejtman moravský, jak nynějším, tak budoucím věkům ve známost uvádíme, že z obzvláštní pobožnosti, kterouž ku chrámu Křtinskému máme a měli jsme ke cti a chvále Panně Marii, již ten chrám zasvěcen a zbudován, kostelu a klášteru Zábrdovickému, k němuž ten chrám náleží, navždy dáváme a darujeme mlýn a horu s lesem. Dáno v Krumlově léta Páně 1. prosince 1320."
Po babické silnici dáme se k jihu až do míst, kde se silnice ostře zahýbá k Z až SZ. Jižně od této silniční smyčky, těsně při turistické cestě červeně značené, vedoucí k Bílovicím, leží závrt č. 1. Má průměr asi 4 m a hloubka nedosahuje 1 m. Odtud spadá mělký žlíbek, přerušený silnicí, pod níž je vestavěna roura. Žlíbek vyúsťuje ve dva závrty splynulé, č. 2, oddělené metr vysokým přepažením. Délka tohoto splynulého útvaru je 15 m, šířka 5 m, hloubka až 4 m. Odtud 20 m na sever počíná jiný mělký žlíbek, rozšiřující se po dalších 20 m v rozlehlý závrt č. 3 s osou JZ-SV, rozměrů 30x20 m. o hloubce 4-6 m. Na dně závrtu, více méně rovném, je několik propadlin o průměru asi 1m. Závrt je porostlý četnými stromky. Závrt č. 4 leží 160 m SV od předešlého, má průměr 10 m, hloubka jest asi 4 m, s korýtkem od JZ, při severní stěně se často sesouvá, leží přímo u silnice. Dr. Kříž uvádí tento závrt pod č. 1. Další závrt, č. 5, leží 6 m SV od předešlého, průměr činí asi 10 m, hloubka 4 m (Kříž č. 2). Závrt č. 6 leží jen o 5 m dále, průměr je 5 m, hloubka 3 m, se žlíbkem od západu (Kříž č. 3). Závrt č. 7, poslední v řadě závrtů "Ve Skrejšnách", leží 15 m SV od šestého. Má průměr 10 m, hloubku 4 m, se žlíbkem od JZ. Leží přímo u silnice, pod kterou spadá i skalní jícen.
Podle zprávy Dr. R. Prixe byly před r. 1914 konány pokusy o otevření jednoho z těchto závrtů, v němž se ztrácelo značné množství vody. Za tímto účelem byla zřízena i trámy ztužená šachta, po níž dnes již není ani stopy. Práce tyto byly přerušeny příchodem 1. světové války.
Na otázku o dalším toku skrejšenských vod nalezneme odpověď ve vodních prostorách nedalekého "Výpustku". Při povodni 19. června 1948 nestačil dvojzávrt č. 2 hltat valící se vodu a byl zatopen až po okraj. Přesto však již 2 hodiny po dešti se všecka voda ztratila v trativodech. Závrty č. 4 a 7 stačily odvádět všecku přitékající vodu a zespodku bylo lze při bouři slyšeti silný hukot vod, spadajících dolů neznámými propastmi.
Závrt č. 4 (Kříž č. 1) otvírala r. 1950 skupina "křtinská" Speleologického klubu v Brně, v postupu dolů bránily však mohutné balvany.
