Otázky pro svámího Gyaneshwarpuri pro Náboženský infoservis v zastoupení panem doc. Zdeňkem Vojtíškem.

Vážený svámí,

otázky jsem předběžně seřadil do tří okruhů. Můžete je samozřejmě upravit tak, aby se Vám na ně lépe odpovídalo, nebo nějakou vynechat či přidat.

Život poustevníka

Zdá se mi, že poustevnictví je pro mnoho dnešních lidí málo pochopitelné. Jak byste krátce shrnul to, co je pro Vás na něm atraktivní?

Poustevnictví znamená zasvětit život pro Boha a s Bohem v Tichu a Samotě poustevny. Já jsem kromě toho zálesák, takže mi naprosto vyhovuje osamělý život v přírodě, na horské poustevně či meditační jeskyni.

V čem si myslíte, že společnost proměnila oproti té době, kdy poustevnictví bylo sice výjimečné, ale nikoliv tak vzácné jako dnes?

Ano, doba se od středověku nebo starověku velice změnila co se týká duchovního ovzduší a duchovního uvědomění a pochopení lidskou společností. Já jsem dlouho narážel na nepochopení této mé niterní tužby ze strany mých bližních a velmi jsem tím trpěl. Teprve když jsem to vyhrotil od základu tím, že jsem se poustevnictví nejenže nevzdal, ale navíc přijal nad standardně i mnišské zasvěcení, se situace okolo nepochopeného ba nepochopitelného poustevníka v České republice a obzvláště v tradičně řevnivém Moravského krasu poněkud stabilizovala.

Jaké jsou praktické okolnosti poustevníkova života? Žijete jenom z darů svých příznivců? Daří se Vám platit zákonné pojištění? Jistě se Vám musí dařit ve vyjednávání se správci lesů o Vašem pobytu, rozdělávání ohně atd. Jak to všechno prakticky děláte?

Ne, nežiji již z darů příznivců, ale přesto finanční dary jako mnich normálně přijímám na principu almužny do mnišsko – žebrácké misky a jsem za to vděčný. Vždy jsem si totiž snažil uhájit svou nezávislost na komkoli, proto jsem vždy raději tvrdě pracoval a nespoléhal jsem se na pohostinnost či přijetí lidskou společností. Myslím že tuto věc – život jen z darů od věřících a sympatizujících řešilo mnoho biblických postav a pokud vím, mnozí raději šli proti lidskému sobectví tak daleko, že raději sami pracovali, než aby byli někomu na obtíž. Zcela jiný model nám však dodnes ukazuje stará i dnešní Indie, jíž jsem duchovní stoupenec. Hinduističtí mniši, sádhuové jogíni běžně počítají s tím, že jim lidská společnost poskytne základní živobytí, tedy jídlo i peníze, pro jejich duchovní cestu. A lidé je opravdu rádi podporují. Jak jsem řekl, vždy jsem pracoval, ale jenom sezonně neboť mi stačilo po krátkou dobu intenzivně pracovat, přitom žít šetrně a ušetřit tak peníze na další dlouhé období bez práce v horské jeskyni. V praxi to znamenalo, že jsem například tři měsíce pracoval jako řidič náklaďáčku, nebo jako kameník při opravě horských cest v Krkonoších a potom jsem dlouho – například rok - z takto získaných úspor žil bez práce. Přesto i já jsem po té co jsem se vymaňoval z veškerých světských pout, byl okolnostmi donucen se vzdát i jinak výborného světského zaměstnání a žít jako každý potulný mnich jen z almužny. To bylo v době kdy jsem žil jako horský poustevník ve Slovenském ráji. A lidé ve Spišské Nové jakoby pochopili mou pohádkovou hru a pokaždé mne finančně štědře zásobili když jsem obcházel s miskou jejich náměstí, pro mou osamělou horskou anabázi. Stále cítím, že zejména mniši františkánské řehole by se v duchu původního učení svatého Františka z Assisi měli vrátit na ulici, navzdory všude panujícímu konzumu, nebo snad právě proto, a žít tradičně jen z almužny. Ten vesmírný Princip je věčný, platil v minulosti a platí i v přítomnosti, proto jsem přesvědčen že by je lidi měli nakonec rádi, v úctě a přispívali by jim tak jako mně na živobytí. Co se týká zákonného pojištění, každého varuji aby nebyl jako já, to znamená veškerá životní pojištění, i jako mnich či poustevník, si řádně platil. Já jsem však v době své transformace neměl na tuto otázku vůbec pomyšlení, to znamená nic jsem si neplatil, žil jsem v Boží přítomnosti a víře v budoucnost, ale jak jsem zjistil tato pojištění za mne naštěstí osvícenecky platila má maminka – podnikatelka, za což ji patří můj dík, jinak by se mi to zle – jak ukázal další život – vymstilo. To znamená, všichni si musí umět nějak zaplatit základní pojištění, dokonce i osoby žijící trvale v bezdomoví.

Můj vztah s lesníky je smíšený. Někteří mi rozumí a tak jako například české trampy tolerují v lese, jiní jsou mi značně antagonističtí, nechápaví a bez úcty. Naštěstí ze strany orgánů ochrany přírody, to znamená nyní Správy CHKO Moravský kras, mám své značně mocné přímluvce a zastánce a nadstandardní vztah. Jinak bych v Moravském krasu rozhodně nemohl vůbec existovat. Řádný oheň mi samozřejmě nechtějí tolerovat, a já jsem již poněkud domestikovaný poustevník, takže na rozdíl od trampů, které každý normální člověk i v otázce jejich posvátných trampských ohňů chápe a respektuje (neboť oni se na to nikoho neptají a ohně dělají), já se na problém ohňů ochránců přírody ptám a našli jsme odpovídající kompromis. Bylo mi povoleno na přípravu čaje, pokrmu vezdejšího, či jen z mytologických důvodů používat bezpečný outdoorový vařič tzv. dřívkáč. A toto ať všichni z proti požární služby pochopí a vaříč dřívkáč každému ukázněnému návštěvníkovi lesů tolerují.

Zdá se mi, že pro život poustevníka je třeba mnoho dobrých lidí v jeho okolí. Přesto jsou ve Vašich textech náznaky toho, že Vás lidé zklamali. Přistupujete k lidem s optimismem, nebo spíš s ostražitostí? Není Vaše poustevnictví dokonce jakýmsi útěkem před lidmi?

Já jsem byl dlouhou dobu ze svých bližních zklamaný, velice jsem pro ně trpěl, mnozí mne neměli rádi, ba nenáviděli mne pro duchovní zápal a mé duchovní vyzařování do jejich poklidného života. Vyháněli mne, vylučovali ze svého středu, přesně tak jak je to psáno v Evangeliích, pro Jeho jméno. Takže jsem člověk zklamání a rozčarování, ale z hlubšího hlediska vše čím jsem prošel bylo z vyššího hlediska žádoucí a dokonce dobré. Odpouštím každému, ale s takovými lidmi již za společný stůl nesedám a nevyhledávám jejich společnost. Přijal jsem tedy v této otázce principy antických stoiků. Ano, kdysi na počátku mé duchovní cesty jsem se setkal s názorem, že život v lesích na poustevnách je útěkem od této světské reality. Tím si musí každý projít kdo má tento vyšší a hlubší tah. Každopádně tento názor je na duchovní cestě jen dočasný zjev. Nyní mne nikdo – pokud vím – z útěku před společností nepodezírá. Jsem jako mnich řádně oblečený do kutny, čímž dávám najevo kdo jsem a jaké jsou mé aspirace. Né, duchovní cesta není rozhodně útěk. Je to Osvobození ze světských pout, které poutají lidské vědomí touto světskou iluzí, pro niž většina lidí bohužel nikdy nezačne doopravdy Žít.

Inspirace a duchovní život

Z Vaší internetové prezentace i z Vaší knihy je vidět, že svobodně čerpáte z různých náboženských tradic. Píšete o vnitřním Příteli, jímž je třeba se řídit, a nepotřebujte žádné jiné vedení. Jak jde tato touha po nezávislosti dohromady s Vaší oddaností svámímu Mahéšvaránandovi?

Můj duchovní Mistr Paramhans svámí Mahéšvaránanda je Osvícený, tedy s Bohem sjednocený světec. Proto není vůbec dogmatický, ale navýsost tolerantní ke každému, kdo se pod jeho ochranu na své vlastní individuální duchovní cestě uchýlí. Jinak bych se rozhodně nemohl jako poustevník stát jeho žákem. Mistr je jednak vnější, tedy to tělo které na satsangu normálně vidíme sedět před sebou, a potom vnitřní Mistr, naše NadJá, které nás ve skutečnosti vede doslova každého, byť po různých cestách tímto životem. Problém je, že tomuto NadJá většina z nás vůbec nenaslouchá, to znamená lidé nejdou do Ticha, do Samoty, nemodlí se, nemeditují apod. Já jsem s jistotou poznal, že Svámí Mahéšvaránanda ve své neprojevené podobě, na tzv nirguně, je mé vlastní Pravé Nejvyšší Já. Proto se nezdráhám plnit jeho pokyny, které vedou ke vzájemné harmonii vnějšího a vnitřního světa. Ano, získal jsem to poznání, že On je můj vnitřní Spojenec a Přítel mé duše, a to nejen od roku 1996 kdy jsem se stal jeho žákem, nýbrž doslova od svého narození.

Já sám jsem velice mezinábožensky tolerantní mnich, svobodomyslně čerpám doslova ze všech světových náboženských tradic, pokud se mé vivéce, jemnému rozlišovaní, ukáží být jako pravdivá a přínosná. Jsem tedy kosmopolitního založení. Je známo, že jsem dlouhou dobu praktikoval křesťanskou cestu ve smyslu svatého Františka z Assisi. Ale nikdy jsem se – Bůh ví proč – za typického křesťana nepovažoval.

Jakými vlastnosti Vás Mahéšvaránanda uchvátil?

Jednou na satsangu svámí Mahéšvaránanda řekl pro mne silná slova, že Ježíš je jeho kolega. Nato jsem si vzal slovo a všem zůčastněným na satsangu jsem tato opakoval. Ježíš je Višvagurudžího kolega. Tehdy jsem zažil, že On a Ježíš jsou Jedno Absolutno sestoupivši na zem. Ze Svámijiho přímo fyzicky vyzařuje maximalistickým způsobem velká Láska, lze to v jeho blízkosti přímo fyzicky cítit vzrůstající energií. A potom je tu jeho Poznání Věků, je trikaldarši, zřec tří časů, není tedy v žádném případě jen obyčejný kněz. Ale k tomu musí lidé najít odvahu se vyvázat z kontextu politického, duchovního či náboženského a beze strachu se s ním seznámit.

Řekněte, prosím, těm, kdo nečetli Vaši knihu, co znamená jméno Gyaneshwarpuri, které jste dostal při zasvěcení, a proč jste dostal právě toto jméno.

Jméno Gyaneshwarpuri jsem od Svámijiho získal na jednom radostném satsangu v roce 1997. Doslova znamená Ten který poznal. Je to výzva k duchovní realizaci gyanajógy, to znamená džňánajóogy. Já sám jsem s tímto jménem navýsost spokojen. Můj Mistr o tomto jméně řekl, že má velikou sílu, že on sám kdyby se nejmenoval Mahéšvaránanda, tak by se chtěl jmenovat Gyaneshwarananda. A na ta slova se zeptal všech zůčastněných, kdo by se tak chtěl jmenovat. Tak jsem se o toto jméno přihlásil.

Svámí Mahéšvaránanda předává vedení svých žáků svámímu Avatár Purimu. Pociťujete k němu podobnou oddanost a lásku?

Svámí Avatár Puri je ještě mladý, nezkušený, ale ze všech sil se snaží šířit Mahéšvaránandovo poselství Jógy v denním životě, s opravdu velkým zápalem. Není však Paramhans, tedy doslova Osvícený jako náš drahý Mistr Mahéšvaránanda. Má však již mnoho bhaktických oddaných žáků. Zdá se že všichni již přijali tuto změnu ve vedení Jógy v denním životě. Já se jeho oddaným bhaktou však nestanu, neboť celé mé srdce patří jen Višvagurudžímu Mahéšvaránandovi. Jméno Avatar Purijiho je však mocné. AVATÁR – co se za tím jménem asi skrývá? Co ze svámího Avatár Puriho ještě vyroste a může se stát? To ukáže budoucnost.

Cítíte se být součástí mezinárodního společenství Jóga v denním životě? Napsal jste, že s českou větví jste se rozešel. Ale mezi jeho žáky přece stále patříte?

Stále jsem formálně členem společnosti Jóga v denním životě. Ne, nerozešel jsem se vůbec s Jógou v denním životě, ale může se to stát. Jóga v denním životě je dualitní hnutí, tak jako každá lidská společnost na světě. To poustevníkům nemusí, ale může, vyhovovat. Pokud nebudou plnit má srdcová přání, například mít ve stříleckém ášramu vlastní poustevnu bez účasti na povinné karmajóze, tedy zajištěné čistě kontemplativní prostředí, tak se s Jógou v denním životě v pozdější fázi opravdu možná rozejdu, aniž bych samozřejmě přestal být mnich a oddaný svámího Mahéšvaránandy.

Pomáháte jako svámí, vysvěcený Mahéšvaránandou, s obřady v náboženské společnosti Višva Guru Díp Hindu Mandir, kterou tvoří jeho žáci?

Při svěcení na mnicha jsem podepsal papír, že se stávám členem tohoto společenství, ale jako poustevník jsem se do něj fyzicky nezapojil. Někdy vedu obřady na satsangu Jógy v denním životě, ale není to má pravá přirozenost, proto jsem rád, když to ode mne nikdo nevyžaduje. To se týká i vyučování jógy pro veřejnost, jíž jsem pevně rozhodnut se nezúčastňovat. Jsem především vnitřně džňánin, o nichž bylo známo že šli životem zcela sami, osamělí, nevychovávali ani žáky a nestavěli kláštery, samozřejmě neměli ženy, rodiny ap.

Osobnost poustevníka

Byl jste úspěšným speleologem, objevitelem jeskyní i archeologem. Je jasné, že jste se brzy naučil být sám a že jste se naučil poradit si v přírodě. Ale přesto je asi ve Vaší povaze nějaký charakteristický rys. Který to je? Nebo jinými slovy: jaké vlastnosti musí člověk být, aby se stal poustevníkem?

Pravý poustevník musí mít Lásku k Bohu i k bližním, nezlomnou vůli po Poznání. Nebojím se říct pokoru, ne však toho typu jak učí klerikálové kdy se násilím vyžaduje pokoření jinak dobrého charakteru uchazeče v řeholní či duchovní společnosti. Ano, byl jsem úspěšným speleologem a amatérským archeologem. Svůj nejvýznamnější výzkum jsem realizoval a vedl v podzemí chrámu Panny Marie ve Křtinách, kde jsme objevili unikátní Křtinské pomalované lebky, jeden z velkých archeologických objevů v České republice. Kromě toho jsem objevil nespočet krasových jevů a k tomu i čtyř jeskyní: Ponorný hrádek pod Novodvorským ponorem, Soví komín, Milarepova propast v Závrtu u habrůveckých smrků a Poustevníkova Děravka.

Ve svých textech často mluvíte o lásce. Ke komu se tato láska vztahuje, když třeba strávíte vcelku tři a půl roku jako poustevník? Jak se láska prakticky projevuje, když jsou Vaše styky s lidmi silně omezeny?

Vaše duchovní srdce musí přímo fyzicky vzplanout Láskou k Bohu. Potom zažijete stav vědomí, že Bůh je Láska a Láska je Bůh, Že vše v tomto vesmíru je řízeno vševědoucí Boží láskou. Lidé si tuto Lásku často zaměňuji za nějaký – především světsky a sexuálně motivovaný cit – vůči druhému člověku. Toto já za Lásku nepovažuji i když chápu že v evoluci lidského vědomí má taky na své úrovni místo pro zachování druhu.

Nedávno jste se vrátil do Brna, abyste pečoval o svou maminku. Učíte se v této práci něco duchovně nového?

S maminkou mám komplikovaný vztah, jako většina lidí, neboť byť je formálně křesťanka není doslova duchovně založena . Starám se však o ní svědomitě, to znamená dávám jí třikrát denně léky, připravuji jídlo, dělám ji společnost a chodím na nákupy.

Jistě při této práci přemýšlíte o konci vlastního života. Jaký byste si ho přál? A jakou máte naději na to, co bude po smrti? Je něco, co smrt překoná?

Jako mnich a poustevník, který v podstatě překonal tento svět, jsem se smrtí smířený a vyrovnaný. Rozhodně nepociťuji žádný strach, neboť slovy mého Mistra, smrtí nic nekončí, ale život pokračuje v dalším zrození. Můj Mistr doslova řekl, že reinkarnace není nějaká filozofie, ale Skutečnost. Po pravdě řečeno nevím proč bych se ale měl znovu zrodit zde na zemi. Raději bych odešel již do nebe k Maháprabhudžímu na jeho planetu. Ale napsal jsem svámímu Mahéšvaránandovi dopis aby se za mne pomodlil, abych se i v příštím zrození zrodil jako jogín a svámí zde na světě někde pod Gangotrí ve Vysokém Himálaji. Otázkou své smrti jsem se tedy zabýval a nevyhýbám se ji. Chci odejít v míru a pokoji jako pravý poustevník bez účasti lidí, v horách na poustevně.