
Poustevníkův Slovenský ráj
Fotogalerie:
Ví se dobře, především na Správě Národního parku Slovenský ráj, že v
letech 1993-2002 jsem osamoceně meditoval v tehdy vědě neznámé jeskyni v
údolí Bielého potoka poblíž Zlaté diery a Medvědí jeskyně ve Slovenském
ráji, to znamená v nejhlubším nitru těchto zalesněných medvědích hor.
Tato jeskyně se nachází na extrémně těžce přístupném místě, dostupném
jen po skalní římse mezi souvislými skalními bradly staré paleoúrovně
Bielého potoka. A v těchto rozlehlých skalách vznikla tato skrytá
jeskyně, kterou jsem přijal za svou poustevnu, jeskyně s portálem asi
dvacet metrů širokým a přesto neznámým, orlí hnízdo ve výšce asi sto
metrů nad dnem údolí. Jako speleologové jsme hned na začátku provedli
její průzkum, neboť jsme se domnívali, že by se mohlo jednat o bývalý
paleovývěr vod z podzemí Glacké plošiny, které dodnes vyvěrají níže ve
svahu pod touto jeskyní. Byli jsme však zklamáni, neboť jeskyně do nitra
skály nepokračuje a je tedy jen bezvýznamného korozního původu,
zvětšená mrazovým zvětráváním. Celkem jsem v této jeskyni ve velké
harmonii, v úplné svobodě a v bezvýhradném štěstí v úplné tajnosti
prožil tři a půl roku čistého času. Peníze na živobytí jsem si po
prohloubení své meditace dovolil získávat jak se u poustevníka sluší a
patří již jen z pouhé almužny u obyvatel městečka pod horami Spišské
Nové Vsi. Náměstí jsem pravidelně jednou týdně obcházel s plechovou
miskou potulného mnicha, s obrázkem svatého Františka z Assisi v rukách,
s ptačím peříčkem vpleteným do vlasů a v zeleném hubertusu a hnědé
františkánské sutaně. A obyvatelé městečka jakoby pochopili mou
pohádkovou hru, měli mě jako tajemného mlčícího poustevníka, který k
ním sestupoval odkudsi z hor, ve velké vážnosti, úctě a lásce, takže mne
zásobovali pokaždé vším potřebným po materiální stránce pro mou anabázi
v horské jeskyni. Opravdu mne přijali mezi sebe, měli mne rádi a já jím
na tomto místě za všechna projevená dobrodiní vyslovuji svůj upřímný
vděk. Podle učení jógy je podpořit duchovní bytost na její duchovní
cestě ta nejlepší z toho plynoucí karma. Já jsem se snažil být toho
hoden a ve dne v noci jsem setrvával ve zbožné meditaci, s mantrou v
srdci a v nábožném rozjímání. Poslední meditační pobyt v této jeskyni se
odehrál v roce 2002 a trval osmnáct měsíců nepřetržitě. Pak, Bůh ví od
koho informováni se u jeskyně znenadání objevili strážci přírody vedení
samotným vedoucím Národního parku Slovenský ráj Ing. Dušanem
Bevilaquem, uprostřed mé meditace surově rozrazili plechový poklop ve
vchodu do jeskyně, načež jsem vystoupil z podzemí značně mysticky
usebrán a oni hned měli spoustu dotěrných otázek co dělám zde v přísně
chráněné přírodní rezervaci. Já jsem však zachovával již tři roky úplné
mlčení, proto jsem jim odpovídal jen písemně. Tak jsem poznal, že mne
chtějí odtud vypudit. Já jsem jim však na to odpověděl, že z jeskyně
nikam neodejdu, že mne chrání Vyšší síla, jakkoli se protivím jejich
světským zákonům, které jsou trochu nemocné, když nedovolují
poustevníkovi v horách svobodně existovat. Doslova jsem prohlásil: "Tyto
hory patří Bohu, poustevník patří taky Bohu, takže zde můžu žít." Po
těch slovech ochránci vycouvali od jeskyně a odešli s prázdnou pohaněně
zpět do civilizace. Dlouho jsem o nich pak neslyšel, až nakonec se ke mě
donesly zvěsti, že Bevilaque porušil své slovo a mluvil o mně na
veřejnosti, načež jsem se stal po celém Slovensku doslova televizní a
mediální senzací, s nečekaným věhlasem a solidaritou u prostých občanů
jímž jsem zastínil v té době údajně dokonce samotného slovenského
prezidenta! Po novinářích mi Dušan Bevilaque ale neuctivě a necitlivě
vzkázal, že vyšle k mé jeskyni policejní eskortu s příkazem eskortovat
mne pryč z hor! K tomu však již nestihlo dojít. Za této psychicky krajně
vypjaté a vyhrocené situace jsem upadl do těžkých duševních zkoušek,
načež jsem sám jeskyni dobrovolně opustil a sestoupil z hor do nížin, z
čehož se Bevilaque velmi zaradoval, jak se mu tento neřešitelný problém s
poustevníkem ze Slovenského ráje nakonec podařilo snadno vyřídit. Ještě
několikrát jsem pak byl v následujících letech exkurzně u této své
bývalé prozrazené meditační jeskyně, ale už jsem se tu necítil tak
dobře. Z oné doby její skály zdobí jen nepřehlédnutelné a zdánlivě
nepochopitelné nástěnné nápisy a malby, duchovní umění s filozofickým a
mystickým rozměrem, moudrostí obdrženou během mé intenzivní osvobozující
meditace v horském osamění vepsanou černou barvou Chan-šanovským
způsobem na kámen,. Tak jsem se stal již za živa legendou Slovenského
ráje! V přítomné chvíli - v roce 2025 - sem plánuji vykonat novou pouť a
opět začít s meditací v osamění, přerušenou před více než dvaceti roky,
samozřejmě již ale na zcela jiném místě jakých jsou v těchto horách
dosud stovky, kde mne jak věřím již nikdo nikdy neobjeví. "V zimě je život v horských poustevnách drsný. Samota tam doléhá
ještě více a hrozivěji. Člověk se ocitá sám tam, kde mizí každá stopa
života. Sám se svými myšlenkami a svými tužbami. Běda tomu, kdo přichází
do samoty a nevede ho tam Duch. Poustevník musí celé dni - ponuré a
studené- zůstat zavřený ve své cele. Venku sníh pokryl všechny chodníky a
nebo padá bez přestání ledový déšť. Člověk je sám před Bohem, bez
možnosti úniku. Nejsou tu žádné knihy na rozptýlení. Nikdo, kdo by se na
něho podíval a nebo ho povzbudil. Odkázaný jen sám na sebe. Na svého
Boha a nebo na své zlé duchy. Neslyší už ptačí zpěv, ale hvízdání
ostrého severáku, který duje nad sněhem. Třese se od zimy. Nejedl nic už
od rána." Eloi Leclerc Moudrost chudáčka