S mojí maminkou to zdravotně jde z kopce.

Nepoznává náš byt a chová se jako těžce duševně nemocná. Musím proto na ni zvyšovat hlas, což mi vadí, ale jinak by mne vůbec nevnímala. Mám obavy, že je zralá na delší ochranný pobyt v nemocnici, na psychiatrii. Bohužel ji nemohu pomoci, neboť doma není nikdo prorokem. Pořád ve mě vidí jen svého Marka. Není totiž vůbec anahátová, ale jen brutálně manipůrová. Z toho plynou její psychické problémy. Samozřejmě že ji proto vůbec nenapadne se pomodlit, je na tom ona křesťanka tedy velice zle a bídně. Soucit s ní proto v podstatě nemám. Vidím to jako vliv nějakého hodně zalezlého démona v jejím podvědomí jehož se nechce ani zbavit. Hodně proto duševně trpí, takže soucit přece jen samozřejmě nějaký mám.